Chamtivost

09.06.2021

Motto: Chamtivostí se nikdo nikdy nenasytí

Ten, kdo je nenasytný pozemských věcí, nemá jich nikdy dosti, a i kdyby jich měl sebevíce, stále bude toužit po nových a krásnějších a po jejich velkém množství. Ve své sobeckosti a touze po bohatství jde tak daleko, že svému bližnímu bere i poslední kousek chleba, jen aby se ho zmocnil a sám se tím obohatil a potěšil. Jde tedy, jak se lidově říká, i přes mrtvoly. Chamtivost je součástí kruté nadvlády nad bližními. Je to také nespoutaná, krutá a přímo zuřivá touha po moci, slávě a bohatství.

Takovéto vlastnosti mají zpravidla diktátoři v kterémkoliv oboru v lidské společnosti a jejich podřízení pociťují po celou dobu jejich panování kruté vykořisťování, snižování životní úrovně, hlad, bídu, otroctví a vše co s sebou taková chamtivost přináší.

Chamtivost nezná žádný soucit, neboť je založená na tvrdé, bezcitné sobeckosti, již je také součástí. Když chamtí, sbírá s největší rozkoší a s krutým násilím vše, co je jí po chuti, aby se co nejvíce nasytila. Jí nestačí jednotlivec, který jí stvořil a stále jí v sobě živí, ona současně požírá vše, co jí překáží tzn., vyhledává oběti na lidech, zvířatech, předmětech, po kterých touží, aby jí sloužili. Mnohdy se rozšiřuje do té míry, že jí slouží celé národy, které pak mezi sebou válčí, vzájemně se vraždí jen proto, aby touha celého národa, upadlého do chamtivosti, toužícího po moci, slávě a bohatství byla dostatečně nasycena. Je to také krutý moloch války, který se čas od času odpoutává na naší zemi, aby vydal plody svého působení.

Opakem chamtivosti je vznešená skromnost a vděčnost za všechno, co se nám v našem životě dostává k uhájení existence, k udržení životní síly, zdraví a života, a proto musíme proti chamtivosti vytrvale bojovat svou skromností, vděčností a uvědoměním si, že nám vlastně nic nepatří, že vše je univerzální Prozřetelnosti. Vše co vlastníme, je nám pouze propůjčeno na krátkou dobu našeho dočasného života. S sebou do Věčnosti si nevezmeme ani vlásek na hlavě a vše hmotné, po čem tolik toužíme a lačníme, je také dočasné, pomíjející jako naše hmotné tělo a nakonec se vše rozplyne jako pára nad hrncem. Proto nikdy neulpíváme na ničem dočasném, tedy ani na vlastním hmotném těle, životě. 

Čím více kdo lační po těchto dočasných věcech, tím chudší se stává na duchu a duši. Posléze, když odloží hmotné tělo, pozná že chyboval, když za svého dočasného života opomíjel zušlechťovat svého ducha a duši a naopak shromažďoval vše pomíjející, dočasné, a že těchto hmotných milodarů nevyužil k pravému účelu tj. k sebepoznání.