Jednota

15.02.2020

Co je to Krása? Odpovědí na tuto otázku je nesčetně. Jedni, čistí hmotaři, se odvolávají na svět forem: ostatní se inspirují intelektem a hovoří o světě idejí - spíše jsou přitahování světem hodnot, světem vůle, a tak jim krása splývá s dobrotou, tedy dobrem. Každý člověk si v nitru sama sebe vytvořil představu krásy a tak je na světě tolik typů krásy, kolik je na světě lidí. Nicméně kdesi musí být, ať už  ve světě abstraktním nebo reality typ ideální krásy, krásy o sobě samé, o které nikdo nemůže pochybovat. To nás vede k nutnosti odlišit dvojí pojetí krásy - krásy subjektivní a krásy objektivní. První spočívá v estétovi samém - je výsledkem jeho osobní emotivity. Jejím jediným zákonem je způsob, kterým ztvárňuje formou věcí, háv, do kterého zahaluje své myšlenky nebo schopnost výjimečné aktivity. Takovéto pojetí krásy je důsledek zvláštní receptivity dotyčného subjektu a jeho schopnosti pracovat s fenomény vnímanými citem. Chceme-li dosáhnout, prostřednictvím vjemu a jeho vnitřním pochopením, ideje krásy, je potřeba dosáhnout harmonie mezi našimi vjemy a naši citlivostí. Tyto dva póly subjektivní krásy se musí přitahovat a tvořit dvojici do té míry, aby v nás vytvořil proud sympatie, radosti a krásy, z vjemu a krásy. Tento vjem je rozdílný od pravdy i dobra, je rozdílný i od příjemného a užitečného, neboť aby byl doopravdy estetický, nesmí být nikdy a ničím ovlivněn, nesmí mít žádný praktický účel: jeho konečným cílem je radost z krásy, nic víc. Tato subjektivní krása však není v žádném případě typem krásy univerzální: netýká se nikoho jiného než nás samých. Nicméně ani ona by nemohla existovat, kdyby neměla hlubší základ. Objektivní krása, stejně jako pravda v sobě samé, je prvkem metafyzickým, neboť je jednou ze základních kvalit jsoucna. Nejedná se však o dynamickou nehybnost podstaty, ale  o její vnitřní harmonii. A tato harmonie, která se dostává lidem v různých projevech jsoucna, aby byla námi vnímána a dávala nám pocit radosti z krásy, musí být asimilována naší intuicí, ne však rozumovou, ale citovou. Naše vnímavost, podporovaná rozumem, pak může zachytit záblesk této objektivní krásy  a my můžeme být účastni na její univerzálnosti. Pravda se vyjadřuje slovem. Jak se však vyjadřuje krása? Žádný jazyk světa nemá dost expresivních slov, aby popsal krásu. Proto byl vytvořen speciální univerzální jazyk , který učinil krásu "hmatatelnější" , ne samu o sobě, ale v mnohosti forem v nichž se projevuje.  Tento jazyk nehovoří slovem, ale formou, obrazy, barvami a zvuky, a je jím umění. Jestliže bychom psali pojednání o estetice museli bychom mluvit o umění a uměních. Museli bychom pojednat o architektuře, sochařství, hudbě a poezii, o tomto nejvyšším a nejkřehčím umění všech umění, které jediné rozumí všem ostatním, protože je umí pochopit. Jestliže však každé umění zhmotňuje jednu z tváří krásy prostředky sobě vlastními, žádné nemůže obsáhnout celistvost věčné krásy. Shrňme tedy jednou větou naše předchozí úvahy: Krása je vnitřní harmonie věcí, která k nám přichází prostřednictvím různých forem, barev a zvuků a kterou vnímáme naší emocionální intuicí.    

Co je dobro? Otázka, na kterou lidský duch ještě nemohl dát definitivní odpověď. Je řada použití slova dobro. Říkáme, že ta a ta věc je dobrá, protože je příjemná a užitečná. A máme pravdu, užitečné a příjemné jsou dobra, ale dobra relativní. Věc dnes příjemná se zítra může stát věcí nepříjemnou, neboť byla dobrá jen v určitý okamžik: jiná, která nás nyní nudí, nám však může být příjemná až v budoucnu. Sokratés, Platón a všichni filosofové jejich škol říkali o dobru, že je nedosažitelné, neboť je nejvyšší dokonalostí. Neexistovalo pro ně jiné dobro než dobro morální. Pro člověka dobro znamená ctnost, neboť ctnost je teoreticky spojení vůle a dokonalosti, jejím důsledkem je láska k dokonalosti. Navíc považovali dobro za motor vůle. Poznat dobro pro ně znamenalo vůli ho vykonávat a nevyhýbat se mu. Poznání dobra, jinými slovy, nedávalo lidem již možnost konat zlo. Byla to vlastně negace svobodné vůle jedince. Bohužel se mýlili a to jak v koncepci  tak i v jejím praktickém naplňování a jeho výsledcích. Zastavme se u principu dobra. Dobro je dokonalost, vnitřní dokonalost každé bytosti a nejvyšší dobro je také nejvyšší dokonalostí. Ta je pro nás nedosažitelná - co nám tedy zbývá? Milovat a následovat dobro -dokonalost, opakovaně zkoušet dostat se svými činy na cestu vedoucí ke stále se vzdalujícímu vrcholu. A proto člověk na své bolestné pouti, neboť mu není dáno dosáhnout dobra v jeho celistvosti, hledá alespoň štěstí, které je závojem dobra: doufá dosáhnout alespoň blaženosti, která je jistotou, že je na správné cestě k dobru. Člověk, který dospěje k poznání pravdy rozumovou intuicí, vychutnává krásu intuicí emocionální. Jak však pozná dobro? Nemáme v této věci pochyb - člověk může dosáhnout dobra onou intuicí vůle, kterou nazýváme láskou. Láska je poslední etapou každého vědomí, existujícím v čase - je univerzálním zákonem, kterým se řídí vše, neboť dobro, které je jeho objektem, je také jediným bodem, na němž spočívá vesmír. Láska - toto slovo je naším tajemstvím. Vždy a všude, kdekoliv pod sluncem, je hnací silou i cílem našich tužeb, přání či činů. Jestliže se vznese do výšek, vzniknou nové a kvetoucí civilizace: snese li se dolů, do oblasti pudů a instinktů, bude vyvracet civilizace tak, jako silný vítr rozfouká hrad z písku. Je to egoistická láska, která štve jedny proti druhým, národy proti národům - je to ona, kdo je příčinou bezhlavých bojů a světových válek. Naopak je to láska altruistická, která vede k oddanosti z nichž povstávají velké myšlenky, neboť ona neochvějně vede lidstvo k lepšímu, ať cestami krve a slz, nebo usmívajících se květin. Nyní si tedy můžeme shrnout předcházející. Prozkoumali jsme z pohledu metafyziky krásu a dobro a snažili jsme se definovat jejich obsah a definovali jsme také jejich podstatu: jsoucno a pravdu, harmonii a krásu, dokonalost pro dobro. Objevili jsme také schopnost - ne jak jich dosáhnout, protože jsou mimo dosah smrtelníků, ale jak se jim alespoň přiblížit. Co je tedy výsledkem našeho  zamyšlení? Syntetizujme tedy: Jsoucno, harmonie a dokonalost se nám objevili jako tři nedílné vlastnosti jedné a téže věci , univerzální podstaty. Nejsou snad tři naše schopnosti, kterými vnímáme jsoucno, harmonii a dokonalost stejně tak třemi tvářemi naší poznávací schopnosti, třemi plány z nichž je sestavena lidská osobnost? Pravda, krása a dobro tedy nejsou jen jednou a toutéž věcí ve své niterní podstatě, ale jsou také námi samými. Jestliže je potkáváme na naší cestě, je to proto, že jsou v nás, že jsou hlavní podstatou naší bytosti. Jednota, je klíč ke každé vědě, ke každé velké vědě. Jednotu tvoří pravda, krása a nejvyšší dobro, a to vše je obsaženo v prvotním jednotném dobru platónové  a alexandrijské školy. Jestliže studujeme pravdu, přemýšlíme nad krásou, milujeme dobro a sníme o blaženosti, je to proto, že ve všem okolo nás cítíme jednotu, jednotou počátku i transcendentna. Jestliže lidská bytost miluje pravdu, v co může doufat? Ve ztotožnění se s pravdou, ve vytvoření jednoty objektu a subjektu aktem souhlasnosti. Přemýšlí vědec o některém z mnoha problémů? Snaží se tedy vytvořit rovnováhu a v důsledku toho i jednotu svého ducha se zákony světa. Jestliže člověk miluje dobro, přeje si přizpůsobit se mu a vytvořit tak sám v sobě oslavovanou jednotu blaženosti. Stejné je to i s uměním. Co dělá malíř, když tvoří obraz? Kreslí na plátno obrysy krajiny nebo svůj model a zaznamenává ve své kresbě i všechny vibrace své duše a své vnímavosti. Malba je syntéza malovaného objektu a malíře samotného. A když různí malíři nakreslí stejné téma jinak, je to pořád jedna a táž jednota, jen nazírána z jiného úhlu. Obdobě si počíná sochař, architekt a také hudebník, který virtuozitou svého ducha adaptuje zvuky a tóny, stejně tak básník, který si vybere z přírody celou stupnici obrazů, forem a barev, aby z nich vytvořil báseň, odraz své vlastní identity, spojené se všeobecnou jednotou všech věcí. Všichni se snažíme vytvořit v nás nebo mimo nás jednotu, univerzální zdroj a stavivo ideí, nejvyšší podstatu Pravdy, Krásy a Dobra.