Dbalost na cizí mínění (1)

01.03.2021

Mluvíme-li s někým o jakékoliv záležitosti, dbáme vždy na jeho mínění. Proto se zajímáme o to, jaké stanovisko k té či oné věci, záležitosti zaujímá. Na této okolnosti závisí také naše jednání s dotyčnou osobou. Proto pečlivě sledujeme její smýšlení, vyjadřované slovy, větami a řeči, abychom si udělali jasný obraz svého vzájemného mínění, zvláště pak v čem se rozcházíme. Přitom ovšem své mínění, je-li odlišné, neprozrazujeme. Protože se na světě neděje nic nadarmo, všechno má svůj určitý význam a úkol, je třeba abychom si pečlivě všímali a sledovali to co nám říkají naší spolupracovníci, druzí lidé. Někdy, jak bezpečně víme, používají bytosti neviditelného světa živlové vlastnosti našich bližních, aby nám prostřednictvím jejich smyslů a řeči sdělili něco, co nás zajímá, co se nás dotýká, co nám škodí, co nás varuje před něčím nebezpečným, co nám připomíná naší povinnost, co je pro nás užitečné a podobně. Na to ovšem musíme být již dostatečně vyškoleni, abychom správně a jasně porozuměli pravému významu řeči druhých lidí, která bývá zpravidla zahalena v symbolech. Ovšemže nám také podle naši vyspělosti bývá sdělována ta či ona věc, záležitost tak, abychom ji snadněji pochopili. To si také příslušná bytost nebo živlová vlastnost uvědomuje, protože jinak by bylo její úsilí marné a my bychom ničemu takovému nikdy neporozuměli. Víme, že řeč z neviditelného světa nám bývá sdělována v symbolech tak, abychom ji porozuměli pouze my a nikoliv ti, kteří dosud nejsou pro tyto věci zralí. 

Je velmi obtížné tyto symboly správně rozřešit, a nejsme-li si v tomto umění dostatečně jisti a nemůžeme-li je správně a jasně vysvětlit, nikdy se neodvážíme je nějakým pochybným způsobem realizovat. Jenom tím, co je nám z nich jasné a pro nás užitečné, se můžeme poučit a eventuálně se podle toho zařídit. Tyto věci, jak již bylo dříve naznačeno, chápeme nejlépe intuitivně nebo inspiračně a toto pochopení nám je nejistější zárukou, že se při tom nikdy nedopustíme žádných omylů ani chyb. Máme-li o něčem i tu nejmenší pochybnost, neděláme nic a ponecháme věc osudu. Nikdy se nevystavujeme žádnému nebezpečí. 

Normální nezasvěcení lidé dbají na cizí mínění zpravidla jen tehdy, když je někdo upozorní na nějaké nepříjemné překvapení, na nebezpečí, jež jim bezprostředně hrozí, na jejich sousedy, kteří jim za zády škodí, na prospěch té či oné věci, tedy na věci vesměs hmotného rázu. Ale zmiňuje-li se jim někdo o tom, co nedobrého udělali, co svou vlastní vinou zavinili, jak se chovají, třeba i zastřeně, pak na to vůbec nereagují, nebo se kvůli tomu urazí, rozzlobí se a toho, kdo jim to říká, nebo je na tyto věci nenápadně upozorní, rozhodně odmítají, popřípadě mu i vynadají. Po této stránce lidé neradi slyší pravdu o svém chování, o svých skutcích, které jim škodí, a proto nedbají cizí mínění, i kdyby to pro ně bylo sebešlechetnější a v dobrém úmyslu řečeno, aby se v tom či onom směru polepšili, napravili. Šťastný je naopak ten, kdo na každé takové přátelské upozornění reaguje, vezme si je opravdu k srdci a naznačené chyby odstraňuje. Přitom je velice vděčný těm, kdo jej na jeho chyby upozorňují, a vyslovuje jim za tuto neocenitelnou službu a pomoc svůj vřelý dík. Každý člověk má konečně své svědomí, které jej při každé chybě, které se dopouští, upozorňuje jako barometr, že nejedná dobře, a tak mu dává zřetelně najevo, abych svou chybu včas napravil a více se jí již nedopouštěl. To je největší dbalost na cizí mínění, protože pochází od samotné ákáši, která mu vždy při každé takové příležitosti prozradí, i když pocitem, že udělal chybu, a proto se nikdy nemůže vymlouvat, že o tom nevěděl. Kdo ovšem zcela otupí své svědomí tak, že je vůbec neposlouchá, ten na to doplatí.  

Děkuji Mistře...