Meditace o smrti a životě -není vhodné pro slabší povahy 

29.12.2019

Jak lze pochopit z názvu článku, rád bych se podělil o meditační cvičení ( FB) o smrti a životě. Věřte nebo ne, ale každého z nás smrt čeká, není na tomto světě člověka, až na jisté možné hmotné výjimky, které nebudu popisovat, kdy dle univerzálních zákonů máme jistě daný den narození a den úmrtí (respektive den přechodu z bytí hmotného do bytí astrálního) a je potřeba aby smrt pro nás nebyla tabu, stejně jako dokážeme žít (uvědomovat si své bytí o životě) je potřeba si uvědomovat i své bytí po opuštění hmotného těla (hmotné smrti). Je potřeba, aby pro nás tento okamžik (který se jisto jistě stane) nebyl ničím zvláštní, kdy půjdeme do roviny, která nám není cizí - zasvěcenci, kteří denně postupují exteriorizaci (astrální putování, nikoliv mentální) mi dají jistě za pravdu. Je potřeba se naučit smrt odmítat, náš duch je nesmrtelný a nekonečně opakující se znovuzrozování je zde právě pro zušlechtění našeho ducha a za účelem získání živlové rovnováhy. Smrti (hmotné) se není potřeba obávat, bez smrti není života a obráceně, buďme proto silní a naučme se s tímto faktem pracovat ať je náš přechod do astrální roviny příjemný, uvolněný a nekomplikovaný vzhledem k okolnostem příčiny přechodu. Toto věčné téma je potřeba na naší cestě zvládnout a naučit se sním pracovat.

Meditace o smrti a pohřbu - není vhodné pro slabší povahy,

Meditaci provádějte za naprostého vnějšího a niterného klidu, nejlépe večer.

Po úvodní pasivní koncentrační fázi si představuj co nejostřeji tyto pochody, jako bys stál opodál a vše pozoroval. Člověk zemřel, poslední dech vyšel z jeho úst, oko je zkaleno, údy ztuhly, kůže je jako vosk, zelené a modré skvrny se tvoří na zádech a všude, kde na tělo doléhá nějaký tlak. Z úst se řine nahnědlá tekutina - následek rozkladu. Celé tělo začíná páchnout. A pro toto tělo jsi nekonečně mnoho pracoval. Sytil jsi je, jako jako by nebylo nic cennějšího, tolikrát a tolikrát ses mu podřídil, a když žhnulo vášněmi, ukájel jsi jeho žádosti. A co jsi sklidil? To, co vidíš před sebou. Pozůstalí nyní tuto mrtvolu zdobí, dávají této bezcenné slupce duše nádherný oděv, zahalují ji květinami a dokonce líbají. Pak ji položí do tmavé rakve, přikryjí víkem a to zašroubují. Rakev spouštějí do hrobu, zakrývají  zemí a ponechávají svému osudu. Údy mrtvoly se stávají houbovitě měkkými - pociťuj to. Ústa jsou otevřená a vypouštějí mrtvolnou slizovitou tekutinu, jež naplňuje rakev hnilobným zápachem. Věnce dávno shnily a páchnou po plísni a trouchnivině.  Brzy se celé tělo hemží červy - pozoruj tento obraz - a všimni si jak se tito živočichové zarývají do svalů a rozrušují je. Červi prolézají očními důlky, plícemi a střevy. Miliardy bakterií se živí měkkými částmi těla jakou vítanou kořistí. Tělo se hroutí, trhliny se rozchlipují -  dobře se podívej. Všude svítí bílé šlachy, ale i ty jsou rozrušeny. Celé tělo skýtá žalostný obraz. A pro ten jsi tak často zradil lepší část své bytosti, dával jsi tělu více, než mu náleželo, hýčkal jsi je, jako by bylo tvým nejcennějším statkem. Co jsi za to sklidil? To co vidíš před sebou. Nyní se podívej: z celé nádhery zůstala jen nažloutlá lebka a zahnědlé kosti. Mrtvý byl možná ješitný a pyšný na svou krásu, svou hladkou pleť, svou sílu, svou krásnou hlavu. Kam se to všechno podělo? A za nějakou dobu se i ty kosti změní v prach a popel. Můžeš je pouhým fouknutím rozmetat na všechny strany. Pošetilé přeceňování vidělo v těchto žalostných pozůstatcích smysl života. Odvrať se, odvrať od této pošetilosti! Každým okamžikem může i tobě zazvonit umíráček. Pouze žilka ti může prasknout v mozku, selhat nějaké centrum v míše, srdce zůstat stát - a ty vstoupíš na most vedoucí na onen svět. Vteřiny utíkají do věčnosti a každá tě vede blíž k cíli. Hodinové ručičky se nezadržitelně pohybují a žádná minuta se nevrátí. Celý tvůj život je pouze přibližování se k smrti. A tuto krátkou dobu, jež je ti dána, vyplňuješ nicotností? Odvrať se, odvrať od pomíjejícnosti a veď svou duši do oblasti jasu! Odvrať se od smrtelnosti a bojuj o nesmrtelnost. Odvrať se od formy jež pomine, i kdyby byla sebevábnější. - Obrať se k duchu, jenž stojí nad a za všemi tvary, všechny přetrvá a předčí, neboť je všechny stvořil. Obrať se tam kde budeš zachráněn před zkázou.   

 Meditace o stromu života 

Její průběh je stejný jako u předcházející. Ponoř se předepsaným způsobem do následujícího obrazu.  Nad věčným pramenem stojí stálezelený mocný strom. Viz, jak mohutně se rozkládají jeho větve na všechny strany, jak svěží a živá je jeho zeleň. Sotva dohlédneš k jeho vrcholu. Mocný proud šťáv jej sytí od kořene až po vrchol až po nejmenší větvičku. Přistup blíž a pozoruj jednotlivé listy: jeden se liší od druhého, každý má nějakou zvláštnost. Představ si to v podrobnostech. Občas uschne nějaká větev. Tu člověk řekne: Vymřela jedna čeleď, vyhynul jeden rod. Občas strom vyžne nové větve. Člověk řekne: Nová rostlina či nový rod vstupuje do života. Zralé listí pravidelně padá k zemi. Jsou to mrtvoly jež se rozloží v živly. Každý mrtvý je takový zvadlým listem a zvadlý list nikdy nedojde věčného života. Jak se však list může stát nesmrtelným? K jeho nesmrtelnosti vedou dvě cesty: jedna vnější a jedna vnitřní.

Buď musí šťáva přejít k bytí květu, ten vypučí, rozvine se, bude oplodněn a změní se v plod. Nový strom vyroste vedle starého a v krátké době se bude donekonečna opakovat totéž. Toto je cesta vnějšího oplodnění, cesta vnější. 

Nebo se šťáva, jež sytila list, vrátí do větve a kmene, spojí se s původním proudem šťáv, jenž je tu od počátku, jenž je současně otcem i matkou. To je kratší cesta k nesmrtelnosti, cesta k srdci Boha, cesta vnitřního oplodnění, cesta vnitřní. Jsou tedy dvě cesty, kterou jsi až dosud kráčel? Kterou si zvolíš pro svou budoucnost? Také ty jsi takovým listem světového stromu. Šel jsi až dosud cestou vnější?  Z bezmyšlenkovitosti? Z pocitu povinnosti vůči své rodině, ke svému národu? Nepocítil jsi ještě nikdy hrůzu zániku, jež zachvěje každým, kdo všechny své síly vyčerpal vnější cestou? Nikdy ještě nedolétla k tvému uchu výstraha "Otoč kormidlem"? Pokračování v dětech, vnucích atd, tě neušetří smrti tvého vědomí. Lidský rod žije dále, jednotlivec umírá. Chceš-li sám vejít do života věčného, musíš se obrátit a nastoupit cestu do nitra, k nevyslovitelné svátosti. Již nyní musíš připravovat své vědomí pro budoucí spojení. Zpáteční cestu musíš nastoupit v pravý čas a s plnou vůlí. Jen tak dobudeš nejvzácnějšího statku - koruny života - za níž šel duchovní výkvět lidských synů od nejstarších dob. Jdi za touto myšlenkou s naprostou oddaností, osvětluj jí z nejrůznějších stran. Ztotožni se s ní. Snaž se v sobě vzbudit pocit svaté touhy a vždy se vracej zpět k obrazu stromu.  

Střídej obě meditace: jeden den medituj o smrti, druhý den o stromu života. Věnuj meditaci pravidelně půl hodiny, ne méně a ne více. Prošel-li jsi předepsané pochody příliš rychle, opakuj je ještě jednou.