Mnoho kritiky

24.09.2020

Je naprosto správné, jestliže sebe, své chování stále kritizujeme tak, aby o tom nikdo nevěděl. To je naše Introspekce. Ale něco zcela jiného je, když kritizujeme práci, názory, návrhy, přesvědčení, ideály, vlastnosti a chování svých bližních. Zpravidla své bližní a jejich práci velmi často kritizujeme přehnaně, někdy i nesprávně, avšak sami na sebe nenecháme nikdy dopustit. To je naše velká chyba. Nejdříve musíme být sami bez chyb a vzorem všem ostatním a pak teprve bychom mohli své bližní na něco snad jen upozornit, avšak nikoliv je kriticky odsuzovat a dokonce je pomlouvat. 

V běžném veřejném životě se ovšem bez kritiky skoro nikde neobejdeme. Příležitostí ke kritice je jistě mnoho. Příklad: Jdeme na výstavu obrazů a prohlížíme si obrazy se zájmem, ale zároveň projevujeme svou nelibost nebo líbivost (antipatii, sympatii) podle toho, jak na nás ten či onen obraz zapůsobil svou krásou a představou. To znamená, že ze svého osobního hlediska kritizujeme uměleckou práci bližního a zároveň vyjadřujeme, jak na nás jeho obraz zapůsobil. Ve skutečnosti bychom měli kritizovat jen sebe a nevztahovat kritiku na umělce samotného, neboť umělecké dílo vždy vyjadřuje pocity, nálady, názory, přesvědčení, duševní vztahy a vlastnosti jeho tvůrce, který do něj vložil své duchovní a duševní hodnoty. Nese pečeť jeho duše a ducha. A kdo by si troufal bez náležitých znalostí a vědomostí správně vystihnout pravou vnitřní hodnotu (podstatu) ducha a duše tohoto obrazu, která je v něm skryta? Povrchní povahové znaky každého díla se dají odhadnout a zkritizovat mnohem snáze. Proto čím povrchnějším způsobem kritizujeme jakoukoliv věc, práci, umělecké dílo, vlastnosti, činy, pocity bližních, tím více zabředáme do nezdravých a nesprávných pojmů, do mělkosti a do odsuzování toho kterého umělce, pracovníka, mistra. Toto vše nám již velmi škodí svými následky. Pod tímto zorným úhlem sobectví kritizujeme opravdu jen sami sebe a vše, co se nám nelíbí, je v nás samých. V takovém případě, když věci z vnitřní stránky své kritiky nerozumíme, by jistě bylo lépe zkritizovat sebe sama, proč to či ono nemohu dobře pochopit co  mi v tom brání, kde vězí příčina, proč nemohu ten či onen obraz, umělecké dílo správně a podle pravdy pochopit. 

V každém uměleckém díle musíme používat ty umělcovi duchovní a duševní stavy, které do díla vložil, a pak můžeme z tohoto díla přímo vyčíst vše, co znamená a co do něho bylo vloženo, jaký má význam a účel, a podle toho jsme schopni poznat i charakter umělce. Pak teprve bychom mohli říci a posoudit, zda-li umíme něco víc nežli autor určitého díla a v čem snad projevuje ještě nějaký nedostatek v jeho umění. To by byl asi nejsprávnější postup v naší kritice, při níž bychom zpravidla zjistili své hluboké nedostatky v kritizování, a tím bychom vlastně spravedlivě zkritizovali jen sami sebe. 

Mnoho kritiky tedy vždy škodí. Mágové kritizují jen sami sebe, své chyby, nedostatky, svá díla, ale nikdy díla bližních, ani jejich vlastnosti, nedokonalosti, vášně, názory, přesvědčení, protože k tomu nejsou oprávněni. Místo kritiky zjišťujeme vždy, všude a ve všem naprostou pravdu. Kdyby v tomto směru kritizovali své bližní, dostali by se k odsuzování, což by znamenalo konec jejich magického vývoje.