Neúcta k Bohu

15.12.2020

Neúctu k Bohu projevujeme nedostatečnou přípravou k jednání, jímž napodobujeme samotného Stvořitele. Například když chceme, aby se nám splnilo nějaké přání a my se na tento akt, jenž má být proveden magickým způsobem, nedostatečně připravíme, správně se nenaladíme a vědomě z nedbalosti při tom něco důležitého opomeneme. Zkrátka tuto věc neprovedeme správně a upřímně tak, jak si to vyžaduje.  Neúctu k Bohu projevujeme vždy, když se vědomě dopouštíme chyb a tímto způsobem nerespektujeme univerzální zákony. Někdo například ze sobeckých důvodů vědomě poruší přísahu, pro něj dosud platnou. Přísahal třeba jako voják, že bude hájit svou vlast proti nepříteli se zbraní v ruce, a bude-li potřeba obětuje pro vlast i vlastní život. Jestliže tuto přísahu přijal s plným souhlasem, je jí vázán, dokud je vojákem. Kdyby ji však v případě války vědomě porušil, dopustil by se velké neúcty k Bohu. 

Jestliže někdo u soudu s plným vědomým přísahá, že bude jako svědek vypovídat ve všem pravdu na kladené otázky, například ve věci krádeže, ale ze sobeckých a nebo z jiných, neodůvodněných důvodů pravdu neříká - dopouští se tím neúcty k Bohu. 

V případě že mág neodůvodněně poruší přísahu, kterou vědomě složil Bohu, například když prozradí nějaké důležité tajemství, projevuje tím velkou neúctu k Bohu. V tomto případě je to dokonce neodpustitelný hřích proti Duchu svatému. 

Zvláště velkou neúctu k Bohu projevujeme, když někoho odsuzujeme za jeho vlastnosti, myšlenky, řeči, city a skutky. Tím vlastně odsuzujeme naprosto čisté a výchovné negativní (pasivní) vlastnosti, které člověka učí a vychovávají. Vše, co je stvořeno, je nadevše moudré a absolutně dokonalé dílo univerzální Prozřetelnosti a na tomto díle jsme my lidé jako nejdokonalejší tvorové na Zemi zúčastněni svým životem od zrození až do smrti tj., do odchodu ze světa fyzického do světa neviditelného. Protože v tomto dění, bytí jasně poznáváme, co je pro nás dobré a užitečné a co nám naopak škodí, máme podle své svobodné vůle vždy na vybranou: buď přijímat to dobré, nebo to opačné, škodlivé. Pokud se ale vědomě řídíme tím, co je škodlivé, projevujeme tím neúctu k Bohu. 

Neúcta k Bohu projevovaná z nevědomosti přímo, zejména rouháním se proti němu a proti jeho univerzálním zákonům, je kapitola sama pro sebe. Kdo nevěří v Boha, ten Boha nezneuctívá. Je to jeho svobodná vůle, která mu dovoluje věřit či nevěřit ve vše, co sám uzná za vhodné. Na tyto věci božského původu musí každý přijít sám, a to podle svobodné vůle a bez jakéhokoliv nátlaku. Neúctou k Bohu je také to, pokud přesvědčení o existenci Boha někomu vnucujeme, dále pokud tyto univerzální pravdy někde profanujeme před nepovolanými osobami. Tyto osoby totiž profanované pravdy, zákony, právem odmítají a vysmívají se jim, protože pro ně nejsou dosud zralí. V tomto případě se neúcty k Bohu dopouštíme jen my sami, nikoliv oni, kterým tyto univerzální pravdy neprávem nabízíme jako kupci na trhu.

Neúctu k Bohu napravujeme hloubkovou a upřímnou úctou a láskou k Bohu, kdy se v hluboké pokoře a silou své vůle snažíme co nejdříve dosáhnout naprosté živlové rovnováhy. Ve skutečnosti si jasně uvědomujeme, že vůči univerzální Prozřetelnosti jsme pouhé nic!