Obětavost s uvážením
Naše obětavost musí mít vždy správný podklad a účel, abychom s její pomocí vykonali skutečně něco dobrého záslužného, co by nás opravdu těšilo. Proto nežli něco takového podnikneme, vždy si vše napřed dobře uvážíme ze stanoviska absolutní Pravdy a univerzálních zákonů, protože svou obětavostí si zároveň tvoříme určitou újmu, například na svém zdraví, na hmotných prostředcích, které nutně potřebujeme ke svému životu, nebo se třeba zříkáme určitých výhod ve prospěch svých přátel, nebo rozdáváme příliš svým dospělým dětem, které toho zneužívají, a tím kazíme jejich charakter - v podobných případech si sami zbytečnou obětavostí škodíme. To je naše velká chyba!
Obětavost může být pro nás i pro druhé užitečná, jestliže ji používáme ke skutečně dobrým a šlechetným účelům, cílům, které odpovídají příslušným univerzálním zákonům a našemu vývoji. Jestliže obětujeme kus své životní síly na něco opravdu šlechetného, musíme mít této síly takový nadbytek, abychom se neoslabili a bychom tím neutrpěli na zdraví. Jedině z nadbytků svých životních sil můžeme něco obětovat, aniž bychom se tím nějak oslabili.
Svou vlastní normální životní sílu, kterou nezbytně potřebujeme k životu, si musíme chránit a stále udržovat v neztenčené míře! Jinak si jasně uvědomujeme, že kde je opravdu oprávněný a správný výdej, musí být také odpovídající příjem. O tento příjem tj. o odměnu se však nikdy nestaráme, protože si ji nikdy nezasluhujeme, neboť to jsou čistě univerzální milodary, ve které absolutně věříme, avšak nikdy je za žádnou cenu neočekáváme a výhradně pro ně nikdy nepracujeme, necvičíme! To ponecháváme božské Prozřetelnosti, která dobře ví, co nám prospívá a co nám škodí. Proto čím méně očekáváme nějakou odměnu za svou obětavost, tím více získáváme právě v tom směru, oboru, kde to nejvíce potřebujeme.
Nejkrásnější a nejmocnější obětavost projevujeme svou každodenní introspekcí, každodenním vytrvalým bojem o docílení živlové rovnováhy, svými každodenními cvičeními, která konáme pouze pro zušlechtění svého ducha a své duše, ale nikdy ne pro úspěchy nebo pro sobecké zájmy jakéhokoliv druhu.
To je vlastně v našem stadiu vývoje největší obětavost, které věnujeme třeba celý svůj život. Je to i nejkrásnější a nejvznešenější modlitba k samotné Prozřetelnosti, ve které postupně získáváme absolutní živlovou rovnováhu a čistotu vždy všude a ve všem. Proto všechny své síly, vlastnosti a schopnosti zapojujeme do této naší nejušlechtilejší obětavosti, ze které máme veliký užitek, takže se stáváme dokonalými napodobiteli samotné božské Prozřetelnosti! Vše, co Prozřetelnost dělá, to děláme i my, neboť jsme stvořeni k jejímu obrazu a ona se v nás zrcadlí svými vlastnostmi, silami, schopnostmi a stavy tak, jak to vše sami prožíváme!