Oceňování a uznávání sebe sama

30.03.2021

Jsou lidé, kteří ze sobeckých důvodů oceňují a uznávají pouze sami sebe. Je to veliká chyba, neboť každý člověk má v sobě kus božské Prozřetelnosti a vlastní pozitivní (aktivní) a negativní (pasivní) vlastnosti, určité sklony k vášním, k umění, k vědám, ke vzdělání, ke sportu, k politice, ke konání dobrých skutků a podobně a tyto jeho sklony, vlastnosti, názory, skutky, pocity, myšlenky, vztahy ke všemu stvořenému, k Přírodě se v něm projevují v menším či větším měřítku, rostou, když je pěstuje, vrcholí v určitém životním díle a pak se stabilizují, popřípadě upadají, zanikají podle toho, jakého jsou původu a významu a z jakých pramenů jsou živeny. 

Jestliže pak u někoho při oceňování a uznávání sebe sama převyšuje sobectví, své bližní v tomto směru přezírá, neuznává a nedovede ani ocenit jejich dobré vlastnosti, umění , vědecké díla, dobročinné skutky, jejich vynikající výkony v jejich veškeré činnosti, respektive jejich genialitu a podobně, je touto negativní (pasivní) vlastností tak zaslepen, že pro samé sebeoceňováni pohrdá i sebevzděláním: je úžasně domýšlivý a vůči ostatním pohrdavý, přímo sobecký. Nerad slyší chválu na druhého, a proto každému závidí jakýkoliv úspěch, pochvalu a uznání. V každé jeho řeči, v chování, v citech, v myšlenkách i při práci se ozývá jeho ctižádostivost v oceňování a uznávání sebe sama. Tato negativní (pasivní) vlastnost se stupňuje tak daleko, že sám žádá o oceňování a uznávání své práce, činnosti u svých vlivných představených, aby jej za to i povýšili a lépe jej ohodnotili. Jeho sebe autorita je přímo směšná. Někdy se chová jako hotový učenec, vytahuje se nad ostatní, nepřipouští jejich kritiku vůči sově a hledá jakoukoliv příležitost, kde by mohl uplatnit sebeoceňování a sebeuznávání, zvláště když jej druzí opravdu neuznávají a neoceňují. To mu však nevadí a on vidí jen to svoje, a protože je tímto negativním stavem příliš nakažen, ani nepozoruje jaké dojmy a stopy svého působení zanechává ve svém bližním okolí. 

Jinak se to má u člověka vyrovnaného, který sám sebe přísně a spravedlivě oceňuje ve vší skromnosti, pokoře. Pravá pokora znamená nikde a nikdy se nepřeceňovat, ale také nepodceňovat - prostě uvědomovat si, že jsem takový, jaký opravdu jsem tj., jakého stupně ve svém vývoji jsem dosáhl. Ani o píď více, ani o píď méně!