Odpouštění

24.06.2021

Podle univerzálních věčných zákonů neexistuje vůbec žádné odpouštění, ale vše se musí vyvážit určitou protihodnotou. Ze stanoviska lidských zákonů, které si utvořila lidská společnost, existuje určitá úleva, odpuštění (amnestie) trestů za překročení zákonů, avšak ve skutečnosti musí takový člověk poctivě dokázat, že se skutečně polepší a bude respektovat zákony. I to je určitá protihodnota, kterou musí dotyčný zaplatit za odpuštění svého trestu.

Litovat svých chyb, takzvaných hříchů (z křesťanského náboženského hlediska) a věřit v jejich odpuštění je správné, pokud je míněno naprosto upřímně a jestliže také dokážeme, že se skutečně polepšíme a dalších chyb se vyvarujeme nebo proti nim bojujeme. Jestliže však svých hříchů a chyb sice litujeme a přitom si myslíme, že jsme se touto lítostí také zbavili následků, jsme na velkém omylu. V takovém případě chybujeme dále a naše lítost a domnělé odpouštění chyb, hříchů jsou zcela zbytečné, marné, ba falešné. 

Existuje univerzální zákon absolutní spravedlnosti, že vše, co uděláme, ať už v mysli, v pocitu, v činu, musí být vyváženo absolutně spravedlivou protihodnotou. Proto čím větší jsou naše výkyvy, tím drastičtější budou i následky. A tyto následky nám určuje náš osud, který je uspořádal tak, abychom v nich co nejlépe poznávali, že jsou to následky našich dřívějších chyb, za které musíme určitým způsobem zaplatit, například újmou na zdraví, na majetku, na vědomí, ztrátou toho, co máme nejraději, neštěstím, nehodami a podobnými osudovými ranami. Avšak tyto osudové projevy jsou pro nás velkým dobrodiním a jasně nám ukazují, v čem jsme chybovali, pokud jsme ovšem na tolik vyspělí, abychom poznali, že všechny tyto následky jsme si zapříčinili sami. A proto nikdy na nikoho nesvalujeme vinu, že nám ublížil a podobně. Jedině my sami jsme příčinou všeho, co nás v životě potkává, a tudíž můžeme naříkat jen na sebe.

Jak pozorujeme z tohoto univerzálního hlediska, nemůže za žádných okolností žádat o odpuštění svých chyb, zločinů, zvěrstev a podobně, jestliže se jich dopustíme, ale naopak si sami přejme, abychom byli za své chyby co nejpřísněji potrestáni tak, abychom si to dobře zapamatovali na celý život, poučili se z toho a nikdy více se té či oné chyby, zločinu, zvěrstva a podobně nedopouštěli. 

Jsme-li upřímní, může nám láskyplná Prozřetelnost poskytnou příležitost, abychom si určité velké chyby vyrovnali opačnými skutky a abychom si tímto způsobem odstranili velký a zhoubný následek, které by nás jistě stihl, kdybychom se ještě včas nevzpamatovali a opačným způsobem jej nevyrovnali. 

Z lidského a láskyplného hlediska samozřejmě dovedeme okamžitě odpouštět všem, kdo nám jakýmkoliv způsobem ublížili. Ve skutečnosti však nemáme co odpouštět, ale jen popřát dotyčné osobě to nejlepší, aby sebe sama poznala ve svých skutcích a následcích, které prožívá. To vše je věcí absolutně spravedlivého výchovného osudu každého člověka, a proto my nikdy a nikde za žádných okolností nezasahujeme do jeho osudových záležitostí. Také osudově vytvořené příčiny jako chyby nelze odpouštět! Ty lze jen vyrovnat!