Pomluva

15.10.2020

Kdo rád pomlouvá druhé, ve skutečnosti jasně vyjadřuje své vlastnosti, svůj charakter, své chování, svou činnost. Pomlouvání je vždy překrucováním pravdy nebo lživým a sobeckým vyjadřováním se o vlastnostech druhých lidí, zpravidla nepřítomných. Popravdě vzato, jak může hluchý, slepý a nevědomý správně podle pravdy poznat charakter druhých lidí, nezná-li ani své chyby, své vlastnosti, svůj charakter? To je nemožné. K pomluvě jej nutí zpravidla negativní (pasivní) příčina, jako je závist, nenávist, žárlivost, pomstychtivost, ziskuchtivost a jiné sobecké příčiny, které si takový člověk ani sám dobře neuvědomuje. Proto všude pomlouvá tam a toho, kde by z toho měl určitý zisk, nebo škodolibou radost, že může někomu, koho nemá rád, uškodit a sobě tak ulehčit. Pomluva však má také svůj negativní háček, a sice v následcích. Bývá z toho z pravidla soudní dohra, kde na to pomlouvač vždy doplatí a kde se vlastně odhalí jeho pravé negativní (pasivní) vlastnosti, které bývají většinou totožné s těmi, jimiž pomlouval svého odpůrce. Pomlouvačností trpí nejvíce ženy, babičky, které mnohdy od rána do včera i při své práci klepou o lidech, které třeba znají jen z doslechu známých, nebo je dokonce vůbec neznají, aby tuto svou vlastnost ukojily pomluvou: ovšem jako všude i zde jsou také četné výjimky. Je zajímavé, že chytí-li se nějaký pomlouvač do pasti, svou pomluvu vždy popírá a nikdy ji skutečně nepřizná. Z toho poznáváme, jak lživé jsou všechny pomluvy jakéhokoliv druhu. Kdyby taková osoba říkala pravdu, jistě by jí nepopřela a klidně by ji řekla každému, třeba i přímo tomu, koho se týká. Pravdu o druhém říká málokdo a zpravidla jen tehdy, jestliže je dotyčné osobě nepříjemná, nebo ji vysloví se závisti a s nějakým zlovolným doprovodem. Nebo ji také řekne, když ji někomu přiznává jako příznivou, nebo když ji konečně zlehčuje. 

Proč lidé nepomlouvají ty osoby, které jsou přítomné? I to má jeden jasný důvod, že každá pomluva je snůškou lží a překrouceností. Každý trochu rozumný člověk takové klepy, lži, pomluvy ihned odmítne a s pomlouvačem přeruší jakékoliv styky, dokud se nenapraví. Pomlouvat mohou jen lidé naprosto nevyrovnaní, vadného charakteru, kteří si tuto vlastnost pěstují jednak ze sobeckých důvodů a jednak ze zlozvyku, bez něhož se takoví lidé již ani neobejdou. Doslova vyhledávají jakékoliv dění a ze zvědavosti podchycují kdejakou lživou nebo překroucenou událost, soustřeďují se hlavně na domácí poměry blízkých rodin a odtud pak putují jejich klepy, lži, pomluvy po celé vsi/městě/mediálními sítěmi až na veřejnost. Naštěstí jsou takové klepy brány s rezervou, mnoho se jich utopí již v samých začátcích a jiné mají někdy ostré dozvuky u svých původců. 

Proti pomluvám stavíme vždy naprostou pravdu, kterou si vždy pokud možno přesně zjistíme a ověříme, nežli bychom takové pomluvě uvěřili. Nikdy nepřijímáme nic cizího, co není jasně prokázáno, že je pravdivé. Proto se také o svých bližních nikdy nevyjadřujeme, například o jejich vlastnostech, celkovém charakteru, o jejich činech, myšlenkách, názorech, citech, a to ani před námi, ani před druhými. Samozřejmě, že rádi vyzdvihujeme dobré vlastnosti a skutky bližních. Jsme-li však přímo nuceni se vyjádřit o druhém, zjišťujeme pouze naprostou pravdu, anebo ještě lépe uděláme, když se vymluvíme. Zpravidla před nepovolanými svědky konstatujeme dobré vlastnosti nepřítomných bližních a o jejich negativních (pasivních) vlastnostech pomlčíme.