Post mortem - osud zemřelých

Pokud v tomto vtělení dospěješ až k nejvyššímu stupni poznání, zmizí celý svět klamu okolo tebe. Příliv obrazů prostřednictvím smyslů uvázne, pohasne klamný den okolo tebe a ty zůstaneš sám s kvintesencí svého života. Pokládal-li jsi však fantasmagorii vnějšího světa za pravdu, nepoznal-li jsi ve zdánlivém podstatu, viděl-li jsi v symbolu jenom obraz beze smyslu, pak nejsi zralý pro probuzení, jež stojí na konci lidsky možného vývoje. Zůstaneš více nebo méně poslušným žákem, jenž bude posílán do téže třídy tak dlouho, až "pochopí". Obrazy tě budou následovat, děsit nebo oblažovat podle toho, jakou setbu jsi sil. Tvá neprobuzená duše se bude obklopovat obrazy, dokud nepřijde okamžik jejího nového vtělení. 

Jen tehdy, když jsi už zde, tj. během svého fyzického života procitl z klamného snu, jenž je nazýván "světem" , opustí tě veliké zrcadlení a ty se naučíš se stále větší jemností dívat se všemu tváří v tvář. Chvíle umírání je pak pro tebe jen lehkým přechodem z kalné sféry do říše dokonalé harmonie. Tak jako všechny mořské bouře rozbouří jen povrchové vrstvy vod a nikdy nesahají do klidné hlubiny, tak také ten, kdo v sobě nalez tuto hlubinu, jehož vědomí do ní sestoupilo, unikl vší bolesti a pomíjejícnosti: stal se čistým duchem a přišel do říše plnosti: stal se vším a vše je v něm. 

Vydej, milý příteli, počet z toho, jak dalece ses tomuto cíli přiblížil. Jsi se svým osudem smířen, čestně a bez výhrady? Poznal jsi jeho smysl? Do jaké míry jsi v sobě vyvinul věčného člověka, jehož sídlem nikdy není a nebude chytračící rozum, ale hlubina srdce?