Povýšenost nad bližními

16.01.2021

Motto: Kdo se sám povyšuje, bývá ponížen.

Když si člověk myslí, domýšlí, že znamená více nebo dokonce mnohem více nežli jeho bližní, podle svého společenského postavení, které zaujímá, vytváří si touto příčinou negativní (pasivní) vlastnosti povýšenost nad bližními. Povýšenost nad bližními je odnoží neboli určitým druhem pýchy, jejímž prostřednictvím člověk poznává opačnou vlastnost pokoru, skromnost. 

Povýšeností nad bližními se člověk stává přímo nicotným, i kdyby v něčem sebe více vynikal nad ostatními lidmi, neboť naprosto znehodnocuje to, v čem vyniká, nebo to, co mu osud dává k dispozici, ať již ve formě umění, vědy, v majetku a podobně. Ve světě stvořeném, dočasném, tedy hmotném, nemůže nastat naprosté vyrovnání po stránce živlové, dokud člověk sám sebe jasně nepozná a praktických způsobem se všech nevyrovnaností nezbaví. 

Proto v tomto světě existuje negativní způsob oceňování sebe sama s ohledem na bližní, nad které se mnohý člověk ve své nevědomosti sám povyšuje, aniž by se přesvědčil o pravé podstatě stavu svého vývoje. Je to pocit určitého druhu pýchy, který spolu se zevním rozumem zatemňuje jakékoliv poznání této vlastnosti a vlastnosti opačného významu, skromnosti. Velmi výstižně praví o této vlastnosti přísloví: Kdo se povyšuje, bývá ponížen. Toto přísloví jasně vyjadřuje zákonitost, která převládá v celém vesmíru. A protože i my jsme součástí vesmíru, platí zřejmě i pro nás, neboť výkyvy v tomto případě - neoprávněné povyšování se nad ostatními bližními z jakéhokoliv titulu - se musí čas od času vyrovnávat absolutně spravedlivým karmickým zatížením. 

Tato vlastnost nemůže růst natolik, aby pohltila všechny ostatní vlastnosti tím, že by svému stvořiteli odebírala všechny životní síly pro svůj růst a udržování se při životě na úkor všech jeho ostatních vlastností. Člověk však musí za tuto svou, ať vědomou nebo nevědomou, výstřednost zaplatit, například nejvíce zdravím a různými neúspěchy, utrpením, ztrátou majetku, svobody, zaměstnáním, živořením, bídou atd. To vše jsou jen moudré a výchovné prostředky, jež člověka nakonec vedou k sebepoznání i kdyby to trvalo celé desítky nebo stovky znovuzrození do hmotné úrovně. 

Zevní výraz člověka, který se povyšuje nad své bližní, je arogantní, odpuzující, pyšný, odmítá jednat s bližními jako rovný s rovnými. Jeho hlas je drze nepříjemný, skřehotavý, odpuzující, mysl spojená s výrazem ve tváři podává obraz ubohé prázdnoty, oči hledí na bližní jakoby spatra a vyzařují nepřirozenou touhou odtrhnout se od normálního postoje přítomného člověka a uniknout do falešných vyšších sfér, tvořených pro tento účel. Proto se takový člověk nemůže nikdy shodnout se svými bližními jako rovný s rovnými, neboť je jako své podřízené považuje za méněcenné, pro něž má ve své nevědomosti zpravidla jen pohrdání. Je to tedy abnormální postoj, stav, který je každému patrný a vůči kterému se každý zachová podle svého přirozeného způsobu zralosti, nikdy jej však neakceptuje jako správný vůči své osobě.

Touto vlastností bývají postiženi zpravidla majetní lidé, kteří si zakládají na svém bohatství, nebo intelektuálové, jež si také cení svůj rozum více nežli u druhých. Nebo jsou to hlavně mocensky vysoce postavení lidé, kteří se zcela opírají jen o svou politickou, vojenskou a hospodářskou moc a sílu, a ti se cítí zpravidla nejvíce povýšeni nad svými bližními, i když to zakrývají slovy a překážkami. 

Jakmile člověk dopustí, že je straníkem jakéhokoliv společenského útvaru a své protivníky třeba jako příslušníky společenského zřízení opačného směru a cíle neuznává, je vůči nim netolerantní, nesnášenlivý, povyšuje se zřejmě nad jiné bližní v rámci společenské třídy a jako takový musí samozřejmě nést také břímě a následky vývoje této široké příčiny spolu se všemi ostatními.