Přemrštěné sebeobviňování

31.12.2020

Někdy v introspekci zacházíme příliš daleko, takže sami sebe přemrštěně obviňujeme. Příklad: kladu si za vinu (chybu) že pro manželku příliš pracuji, že dělám příliš mnoho to, co si ona přeje a ode mne vyžaduje, zkrátka jak se lidově říká, že jsem pod pantoflem. Při bedlivém prozkoumání této věci však zjišťuji, že vzhledem k jejímu stáří a nemoci jsem vlastně povinen jí při jejich pracích pomáhat, a zejména při pracích, které ona dobře nesnáší. Nebo v jiném případě si vytýkám chybu, že jsem snad druhého urazil, když jsem mu vlastně naznačil kus pravdy v jeho chybách, vlastnostech, a byl jsem k tomu jednání třeba i donucen.  Přehnaně a neoprávněně si vytýkám, že v kině jsem byl určitým dramatickým dějem trochu více vzrušen pocitovými dojmy. Nebo považuji určité smyslové samovolné projevy svého podvědomí za velkou chybu, nevyrovnanost, za špatné ovládání podvědomí. Ve skutečnosti jsou to celkem negativní vlivy, kterých si nevšímám. Dále považuji za velkou chybu, jestliže se ve věcech mně málo známých nedovedu okamžitě soustředit na příslušnou odpověď. Také proto, že nejsem schopen si ihned uvědomit jakoukoliv myšlenku, pocit tak, aby na mne vůbec nezapůsobily a abych je ihned v zárodku ovládal. 

Všechny zde uvedené případy přemrštěného sebeobviňování vznikají z nesprávného zařazení chyb, negativních (pasivních) vlastností, do příslušných kategorií, skupin. Například máme negativní (pasivní) vlastnosti, které na nás působí nejsilněji, dále rozeznáváme negativní (pasivní) vlastnosti působící slaběji a za třetí jsou zde vlastnosti nejslaběji a málokdy na nás působící. Konečně existují negativní (pasivní) vlastnosti které zcela ovládáme. Podle toho dříve uvedené případy patřily do třetí skupiny, tedy do nejslabších, nebo do skupiny vlastností již ovládaných, jež se u nás projevují zřídkakdy. 

Mnohdy si také například vyčítáme, že manželka v hysterickém záchvatu, ve zlosti nebo z domýšlivosti, že ji nikdo nechce poslechnout, jak si ona přeje, zapne plyn a přikloní k vycházejícímu plynu a zběsile křičí že se otráví. V tomto případě ji necháváme bez dozoru a odcházíme, ať si dělá, co umí. Nemáme na tom žádnou vinu, protože nikomu nelze bránit, aby si vzal život, míní-li to doopravdy. Rozčiluje-li se však a rozkřikuje-li takový úmysl do světa, chce tím docílit jen toho, abychom pod dojmem její hrozby udělali podle její vůle to, co si přeje, abychom ji politovali a podobně. Proto se ona sama nikdy neotráví. Nesmíme její negativní (pasivní) vlastnosti dráždit, ale uklidňovat je. Všeobecně jsme-li již na vyšším stupni vývoje, musíme jasně poznávat, do jaké míry na nás působí negativní (pasivní) vlastnosti a do jaké míry je ovládáme. Proto své chyby nikdy nepodceňujeme a ani je nepřeceňujeme, ale bereme je skutečně tak, jaké opravdu jsou. 

Kdybychom své chyby přemrštěně oceňovali a také v to věřili, měli bychom skutečně co dělat s negativními (pasivními) vlastnostmi, které by se nesprávným oceňováním zvětšovaly a rostly k naší škodě a záhubě. Tedy ani o píď více, ani o píď méně neoceňujeme všechny naše vlastnosti, jak pozitivní (aktivní), tak negativní (pasivní). Všechny musíme znát tak dobře jako své boty, které každodenně nosíme.