Příliš dobroty

19.06.2021

Motto: Kdo je příliš dobrý, škodí sám sobě i druhým.

Je jistě všeobecně známo, že příliš dobroty škodí, a to jak dárci, tak obdarovanému. Předpokladem rozdávání je akumulace všeho, co si přejeme rozdávat ve své pravé lásce ke všemu stvořenému, tedy i ke svým bližním, aniž bychom za to požadovali jakoukoliv odplatu, i když třeba jen v myšlence, v přání či v pocitu. Víme, že nám vlastně nic nepatří, neboť vše, co existuje, patří jedině Prozřetelnosti - a máme-li něco, je nám to pouze dočasně svěřeno jako správcům. My jsme pak povinni tento nám svěřený majetek dobře opatrovat, dobře sním hospodařit a používat jej nejen pro sebe, ale kde je potřeba, pamatovat také především na své bližní, kteří naši pomoc opravdu potřebují a jsou ji hodni. 

Tak například není dobře rozdávat žebrákům peníze, jestliže víme, že je ihned propijí, prohýří. Nebo podporovat dětí, které se rodičům (dárcům) stále lepí na paty, jak na to byly dříve zvyklé, a při tom si automaticky zvykají na náš stálý příspěvek v různých dárcích. Tím jim vlastně odnímáme kus jejich samostatnosti do budoucího života. Správně si mají zvykat a spoléhat na své vlastní ruce, na vlastní práci a vůli, aby si vše, co k životu potřebují, samy vydobývaly a stávaly se tak zcela samostatnými, na nikom nezávislými, tedy i na svých rodičích a příbuzných.

Být příliš dobrý znamená živlovou nevyrovnanost v tomto směru. Nesmíme ze svého duchovního, duševního a hmotného majetku vydávat více, nežli smíme tj. abychom nesahali na své normální existenční zásoby životních sil, které sami nutně potřebujeme ke svému životu. 

Můžeme tedy rozdávat, jsme-li k tomu ovšem oprávněni, jen ze svých přebytků, které jsou u nás nahromaděny k takovým mimořádným, pravým, užitečným úkolům. Bylo by jistě nesprávné plýtvat těmito milodary tam, kde by přišly nazmar a nepřinesly by žádný užitek. Proto musí být každý dobrý skutek vždy předem náležitě odůvodněn. Rozdávat jen proto, abychom za to sklízeli pochvalu, uznání nebo jinou protihodnotu, je naprosto chybné, a proto takováto dobrotivost nepřináší žádné ovoce, jelikož dárce si v tomto smyslu bere odplatu již sám zde na hmotné úrovni, dokud ještě žije.

Nejlepšími dobrými skutky jsou ty, o nichž nikdo neví, kdo je udělal. Ty nám přinesou největší užitek: ovšem my na něj nikdy nečekáme, ale máme jen radost z vykonaného dobrého skutku. Podle našeho dosavadního vývoje a poznání je nejlepším dobrým skutkem sebepoznání a uskutečňování nejvyššího Cíle v sobě. Přílišná dobrotivost má také svou škodlivou odezvu i u obdarovaných, zvláště je-li tato vlastnost spojena s určitou slabostí. V takovém případě se obdarované osoby dárci přímo vysmívají, je jim dokonce pro posměch. To se stává zejména tehdy, když dárce svou činnost stále stupňuje a stává se pro něho zvykem.