Příliš úcty a lásky k zemřelým rodičům (fetišismus)

Mnozí z nás si musíme upřímně přiznat, že naše láska a úcta k zemřelým rodičům je  mnohdy přílišná a neopodstatněná. Dokud naši rodiče žijí, projevujeme jim patřičnou lásku a úctu, jak si opravdu zasluhují. Když ale zemřou, jsou pro nás ztraceni, tak jako ostatní bližní. Jejich památku uctíváme jen ve vzpomínkách a přejeme jim to nejlepší - vzato z našeho stanoviska - aby brzy dosáhli sebepoznání, což je ze všeho, co zde na tomto světě existuje, opravdu to nejlepší. Jinak je necháváme v klidu tj. nevzpomínáme na ně stále a nikdy z nich neděláme nějakou vyšší božskou bytost, kterou bychom stále vzývali, stále na ní ve dne v noci vzpomínali, modlili se za ni a nadevše po ní toužili. Taková láska a úcta k zemřelým rodičům je zřejmě nepřirozená, přehnaná. V tomto vzývání a stálém vzpomínání a v touze po rodičích spatřujeme ne tak lásku a úctu, jako spíše naprostou a nezdravou závislost na jejich osobnostech, na jejich zevním životě, na přání, aby se s námi stále těšili a radovali, dokud my žijeme. Ve skutečnosti to je kus sobectví a nesamostatnosti. 

Z hlediska přírodních zákonů jsou v pravém smyslu dětem rodiči jen potud, pokud je vyživují a vychovávají, než dorostou a než přejdou ze školy do zaměstnání. Tímto okamžikem přestávají být z hlediska své výchovné a vyživovací rodičovské povinnosti rodiči vůči svým již dospělým dětem. Děti se již osamostatnily, a proto se o ně rodiče více nestarají, tuto povinnost již nemají. A naopak pravá láska dospělých dětí k rodičům se má projevovat v podpoře a v pomoci starým a práce neschopným rodičům. Takovým způsobem je potřeba splatit rodičům dluh za jejich péči a výchovu. 

Pohleďme však na ptačí rodinu v přírodě. Sameček a samička vychovají jedno nebo dvě až tři mláďata, starají se o ně, přinášejí jim potravu, když dorůstají, učí je létat a hledat potravu samostatně. Když to již dovedou, více se o ně nestarají. A stane-li se někdy a odrostlé mládě se vrátí z touhy po domově a po rodičích do jejich hnízda, tu je staří vyhodí, jako by to ani nebylo jejich vlastní mládě. Zde je jasný příklad, jak je třeba vychovávat své potomky, děti k naprosté samostatnosti, aby se nikdy více nespoléhali na rodiče - vychovatele. Existuje ještě mnoho rozmazlených dětí naprosto závislých na rodičích, které se stále drží mámy za sukni, i když odrostou, protože nebyly vychovávány k samostatnosti a místo pravé lásky a úcty k rodičům si pěstovaly jen rozmazlenost a závislost na rodičích.

Upřímně řečeno, zemřelí rodiče již nepotřebují žádné naše projevy lásky a úcty ve světě neviditelném, protože tam platí docela jiné zákony. Pouze pro svou osobnost, pokud ještě žijeme, si v sobě tu a tam udržujeme dobré vzpomínky na naše rodiče, a to je všechno. To nám musí postačit. Z magického hlediska jsou zemřelí rodiče již cizími bytostmi, neboť jako rodiče pro nás přestali existovat již tehdy, když jsme se jako jejich děti zcela osamostatnily a když oni zemřeli. Také modlením za rodiče si pro ně nikde nic nevymůžeme ani nevymodlíme, protože každý sám zodpovídá za své chyby a činy a musí je všechny sám bezpodmínečně vyrovnat.

Podle toho poznání můžeme usuzovat, že pravá láska není jen láskyplné uctívání někoho, tedy v našem případě svých rodičů, ale poctivé a upřímné plnění a dodržování všech nepsaných univerzálních zákonů, které máme vepsány ve svém nitru ve své nejvnitřnější podstatě, v našem věčném Duchu.