Rozmrzelost a lítost nad ztrátou věcí, bytostí nám zvláště milých

13.07.2021

Mám rád určitou věc, například hodinky, a najednou je ztratím. Mrzí mne to, dlouhý čas je marně hledám, nemohu je nalézt, jsou pro mne ztraceny. Velmi mne to mrzí, protože ztracené hodinky jsem měl velmi rád, byly pro mě nepostradatelnou pomůckou při práci a při veškeré mé činnosti, neboť mi ukazovaly přesný čas. Příliš jsem si na ně zvykl. Toužím po nich: kéž bych je našel! Ale nakonec mi nezbývá nic jiného než si koupit nové. Z uvedeného případu se učíme, že si některé osobní věci příliš zamilujeme, že na nich přímo lpíme, že bychom bez nich nemohli být a že jsou pro nás nepostradatelnou pomůckou v každodenním životě. To je dost velká chyba, zvláště pro zasvěcence. Jak víme, nic nám vlastně nepatří, ani vlásek na hlavě, neřkuli hodinky nebo jiné věci, ať je máme seberaději. Tyto věci jsou nám univerzální Prozřetelností pouze propůjčeny na dobu našeho dočasného života a my jsme pouhými správci těchto věcí. Proto na nich nikdy nesmíme ulpívat, záviset. Tedy neulpíváme ani na vlastním životě, protože ani ten není opravdu náš, ale patří Prozřetelnosti. Až jednou opustíme hmotnou úroveň, nic si z tohoto propůjčeného majetku nevezmeme, tedy ani ze svého hmotného těla. To vše zde zanecháme a jen to, co si budujeme celý život, poznání, veškeré duchovní a duševní vlastnosti a síly věčného Ducha, jedině to si vezmeme s sebou do Věčnosti.

Z těchto důvodů je přímo nemožné, abychom ulpívali na něčem dočasném a mrzeli se nad ztrátou hodinek, které jsou právě tak dočasné jako my sami a nejsou naším majetkem. Jsme proto klidní, a když je nenajdeme, opatříme si jiné a vše je v pořádku. Více na věc nemyslíme a tím méně se mrzíme. 

Tentýž případ může nastat, když nám zemře manželka, děti, rodiče, příbuzní a osoby, které máme rádi. Jako lidé po nich zde na této zemi jistě právem toužíme, litujeme jich, připomínáme si jejich ztrátu stále s pláčem a žalem a vůbec na ně těžko zapomínáme, protože jsme na ně příliš zvyklí, byli jsme na nich závislí a velice jsme je milovali.

Z magického hlediska jsou pro nás zemřelí, i kdyby to byli naši příbuzní, již cizí bytosti, které od nás odešly do jiné úrovně, kde pokračují v dalším životě, ovšem v daleko jemnější formě a za zcela jiných podmínek. Proto jsou pro nás zemřelé osoby jen matnou milou vzpomínkou. Jejich smrti nikdy nelitujeme, ani je neoplakáváme, ale přejeme jim jen to nejlepší v novém lepším světě. Pro nás platí přítomnost, Věčnost. Minulost je pro nás mrtvá, z té se jen učíme, a budoucnost patří bezvýhradně univerzální Prozřetelnosti.