Samolibost

19.01.2021

Samolibost je přemíra sebelásky. Někdo se má rád tak, že se považuje za dokonalého a nade všechny lidi nejlepšího člověka, co se týče chování a charakteru. Ať dělá, co dělá, vše si pochvaluje, jak to krásně dovede, jak se přitom dokáže krásně a způsobně chovat, a podobným způsobem si projevuje sebelásku, aniž by se přesvědčil, zdali to, co si myslí, prožívá, prociťuje a dělá, je skutečně to nejlepší na světě. A jsou zde ještě druzí jeho bližní, kteří jsou ve svém vývoji mnohem dále, nežli je on. Tato porovnání mu vždy unikají, protože jeho samolibost jej v tomto poznávání zaslepuje a tím více v něm rozněcuje jeho samolibost.

Tuto vlastnost prakticky pozorujeme u lidí, kteří jsou zaměstnáni jako vyšší funkcionáři a při určitých pracovních úkonech si volí vždy svou vlastní samolibou metodu, i když je jejich spolupracovníci třeba přesvědčují o jiné, lépe vyhovující pracovní metodě. Zde, jako všude jinde, platí jen jejich samolibost. S touto samolibostí se odmítají přizpůsobit každé situaci. Takový člověk je například velmi vybíravý v jídle, a protože se jeho rodina zpravidla přizpůsobuje jeho samolibým požadavkům, trpí újmou všichni ostatní rodinní příslušníci. Z toho vyplývá také určitý druh sobectví - jenom já musím všude prosadit, co se mi líbí. V této přemrštěné sebelásce si třeba kupuje velmi drahé věci, která má rád, i na úkor životní úrovně své rodiny. Nesnáší dobře, jestliže se mu někdy postaví do cesty nezdolatelná překážka, kvůli které nemůže v některé věci, záležitosti uplatnit svou samolibost. Tato vlastnost s ním roste do té míry, že jej úplně vyčerpává, a v takovém stavu není vůbec schopen správně vykonat to, co si sám ve své samolibosti nevymyslí, protože je to myšlenka, metoda jiného člověka. On přece ve své samolibosti uznává jen sebe, kdežto všichni ostatní jsou v tomto oboru již méněcennější. Jak by někdo mohl být v jeho pracovním oboru chytřejší nežli on sám? Tak a podobně v takových případech uvažuje a podle toho také vypadá jeho práce.

Samolibosti nejvíce podléhají jednostranní lidé i vědečtí pracovníci, kteří sebe a své dílo pokládají za nejlepší a nejdokonalejší a díla druhých vědeckých spolupracovníků téhož oboru ve své zaslepenosti považují za méněcenná. Tím se ovšem dostávají na scestí a nemohou ve svém oboru počítat s žádnými většími úspěchy. Takový člověk se ve své samolibosti mylně domnívá, že všichni lidé jeho práci uznávají za nejlepší toho druhu, a tím se stává také velmi domýšlivým.

Samolibý člověk je ve svém chování všeobecně odpuzující a všichni slušní lidé se mu vyhýbají, protože své samolibé myšlenky, řeči, city, a činy považuje za nejlepší a chování, řeči a skutky druhých lidí vesměs podceňuje. Snad sem tam jen uznává něco jemu rovnocenného, jestliže někdo pro něho něco dobrého vykonal, co sám nemohl prosadit a co velmi tuně potřeboval.

Proti této vlastnosti stavíme přísnou sebekritiku ve všem našem chování, tedy v myšlenkách, v pocitech, v řeči, v činech, a to v rámci své introspekce. Tam je třeba všechny tyto nánosy samolibosti poznat, strhnout a zničit naprostou skromností. To znamená, že si před univerzální Prozřetelností jasně uvědomujeme svou nejvyšší pokoru a že našim nejvyšším úkolem je sebepoznání veškerých negativních (pasivních) i pozitivních (aktivních) vlastností, které se musíme za každou cenu naučit ovládat.