Škodolibost

18.04.2021

Škodolibou radost projevujeme například tehdy, když máme něco pěkného, lepšího, co druzí nemají, a protože si to také nemohou koupit, opatřit. Příklad: Někdo k nám přijde na návštěvu a my mu ukazujeme některé své krásné věci, které jsme si nedávno koupili. Ostentativně vychvalujeme jejich krásu před návštěvníky, o nichž víme, že tyto věci nemají a že si je nemohou koupit, protože jsou chudí. V takovém případě prožíváme škodolibou radost, zvláště když si návštěvníci naše krásné věci prohlížejí se závistí a vyslovují se o nich samozřejmě skepticky a příliš je nechválí. Nejraději bychom jim to řekli dětským způsobem: "Heč, já mám takové krásné věci, a ty je nemáš a nemůžeš si je koupit, protože jsi žebrák!" Na světě jsou prostě také lidé, kteří se této dětské škodolibosti, škodolibé radosti dosud nezbavili. 

Nebo v zaměstnání, v úřadě některý představený rád škodolibě vyčítá, vytýká, upozorňuje na chyby své podřízené a má škodolibou radost, že mohl někdo před druhými takovým způsobem ponížit a poučit, a je přesvědčen, že tímto gestem tím více stoupá v očích svých ostatních podřízených a tak si získává svou autoritu. 

Škodolibostí vyvoláváme u druhých bližních jen závist, urážlivost, nenávist a odpor k naší osobnosti, neboť každý dotyčný takové škodolibé chování jasně poznává a podle toho naopak zařídí své chování vůči nám. Postižení, i když své chyby uznávají, nám to rádi oplácejí, sice slušnou formou, ale se stejným úmyslem odvety. Například: Najdou v nějaké záležitosti určitou chybu, kterou udělal jejich představený (to jsme my), a přitom nám ji provokativně ukazují. Pokud jsme slušní, musíme se před nimi omluvit a vzít svou chybu na vědomí. Tím jsme také poučeni, že i my chybujeme a že si sami mnohdy zasluhujeme mnohem přísnější důtku, výtku nežli naši podřízení, protože jsme jejich představenými a kontrolními orgány, které musí být svým podřízeným vzorem jak v chování, tak při práci. Toto je nejlepší způsob, jak se odnaučit škodolibosti, když poznáme na své vlastní kůži, jak dokonale na nás působí v případě, že nám ji někdo oplácí. 

Proti této vlastnosti se bráníme jednak sympatickou pozorností vůči svým podřízeným a všem bližním, takže je spíše obdivujeme a pochválíme za jejich dobré výkony. O sobě vždy ve skromnosti pomlčíme. V jiném případě nevytýkáme podřízeným nebo jiným osobám při zvláštních příležitostech jejich chyby, špatné vlastnosti, omyly se škodolibostí a se škodolibou radostí, ale s pravou láskou k bližnímu. Pozorně a šetrně, abychom se neurazili, je upozorníme na jejich nedostatky, a  to tak, aby o tom pokud možno nevěděli ostatní. Vždy si uvědomujeme, že jsme také chybující lidé a že v takovém případě bychom zasloužili mnohonásobně přísnější důtku, výtku nežli oni sami. V každém případě se musíme vžít do situace postiženého, tedy chybujícího. Takové jednání nám zaručuje jeho trvale přátelský postoj vůči nám.