Skrytá i otevřená radost z odsuzování druhého

20.10.2021

Často slyšíme, jak lidé odsuzují své bližní. Například: Ten a ten člověk, to je lotr, krade jako straka, podvádí kde koho, lže jako když tiskne, má nevymáchanou hubu a tohoto člověka teď právě propustili z vězení, dostal šest měsíců nepodmíněně za sprostou krádež, ale to je málo, ten by zasluhoval alespoň dva roky, aby si to pamatoval. A všichni přítomní se sním radují, že má pravdu, že by měl opravdu dostat víc.

Nebo si v duchu myslíme, ten náš představený jistě dostal přes nos, že nyní chodí tak schlíplý nic neříká, jen se na nás škaredí. Patří mu to, protože neumí zacházet s lidmi, rozčílí se a pak mu huba jede hlava nehlava. Tak je to správné, jen tak na tebe, jsem šťastný a mám velkou radost, že tě někdo trochu zkrotil.

Můj známý vypráví o určité záležitosti, při které poznal pravý charakter jistého člověka. Říká: Ten člověk celý den nic nedělá, jen si hvízdá, chodí po budově, po městě, o své záležitosti se nestará, ty nechává na druhých. Nikdy, pokud vím, neudělal pro někoho nic dobrého, jen pomlouvat a škodit druhým, to dovede. Ale nyní došlo i na něho, půjde odtud jinam. Já bych mu s takovou radostí a chutí všechny tyto věci vmetl do tváře, aby věděl, že o jeho chování také něco vím. Protože dotyčnou osobu znám a v jejím chování jsem také pozoroval určité chyby a nedostatky, poslouchám vyprávění svého známého s příjemným pocitem a souhlasem, které ve mně budí radost a uspokojení z odsuzování dotyčného člověka.

Velmi často se v nás také uchytí myšlenka, že ten či onen člověk, náš bývalý známý, má určité špatné negativní (pasivní) vlastnosti (charakter) a že nás už ani nepozdraví, vyhýbá se nám. Proč, vždyť jsme mu nic špatného neudělali? Přitom současně pociťujeme určitou falešnou radost, že jsme mnohem lepší nežli on, který má dosud jakýsi politický vroubek z minulosti, když se tenkrát zachoval špatně. Ten by patřil spíše za mříže, nežli jej tu nechávat na svobodě, aby známým lidem připomínal své nepěkné kousky (jednání) z poslední doby. 

Z uvedených příkladů poznáváme, jaká falešná skrytá i otevřená sobecká radost se v nás rodí a ovládá nás, oddáváme-li se odsuzování svých bližních, ať již sami v sobě nebo následkem naslouchání osobám, které odsuzují druhé. Ve skutečnosti se však radujeme z odsuzování nás samotných, neboť vše to, co neprávem přenášíme na druhé, zvláště při odsuzování jejich vlastností, charakterů, činů, jednání, ať již jsou jakkoliv dobré nebo špatné, platí výhradně jen pro nás. To vše si jasně zapisujeme do světa Příčin a jedou budeme udiveni, že právě nás někdo odsuzuje za naše činy, vlastnosti a vadný charakter. Budeme-li mít to štěstí, že si přitom vzpomeneme na naši skrytou sobeckou radost, kterou jsme projevovali při odsuzování našich bližních, vezmeme si z tohoto případu poučení a vyvodíme z něho důsledky, tj. že se nikdy nebudeme sobecky radovat z odsuzování bližních.

Proto se nikdy a nikde za žádných okolností neradujeme z odsuzování bližních, ale vždy si jasně uvědomujeme, že takové odsuzování je naší největší chybou, a přidáme-li k tomu i sobeckou radost a souhlas k tomuto odsouzení, je to chyba dvojnásobná. V případě, že sami sebe odsuzujeme skrytě, aby o tom nikdo nevěděl, za své vady, chyby, špatné vlastnosti, je naše radost z takového odsuzování namístě. Zde ovšem pociťujeme pravou radost, která nás povznáší k dalšímu odstraňování všeho, co nám ještě škodí.

Jedině absolutně vyrovnaní lidé, mágové se mohou upřímně radovat, že odsuzováním bližních a sobeckou radostí z odsuzování každý takový člověk poznává sám sebe v příčinách a následcích, kterými si tvoří svůj budoucí osud. Zda za to bude takový člověk trpět málo nebo mnoho a jakým způsobem, to je mágovi naprosto lhostejné. On jen přihlíží všestrannému vývoji člověka ve všech úrovních.