Sobecké náboženství

09.12.2020

Na celém světě existuje mnoho náboženství s různými kulty, obřady, tradicemi, zakladateli. Cíl mají však stejný: dospět až k božské Prozřetelnosti. Jenom jejich cesty jsou rozdílné a pravdy relativní. Tak již pohané považovali Slunce ze nejvyššího Boha a  v jiných symbolech vyznávali božstva podřadnější. Žili svým způsobem a projevovali svou úctu k Bohu odlišnými obřady, slavnostmi, nežli dnešní moderní církve. Na Zemi přišli i mnozí adepti, Mistři, kteří jasně dokazovali existenci pravého Boha a zasvěcovali do tajného učení jen úzký kruh žáků, takže jejich praktická nauka a postup, jak se dostat k nejvyššímu Cíli, tj., k samotnému Stvořiteli, zůstávala široké veřejnosti naprosto utajena, aby se toto pravé zasvěcení a věda o Bohu neprofanovaly mezi nepovolanými lidmi. Pro široké vrstvy lidu zůstávala jen náboženství, církve, které dodnes existují a vedou lidi alespoň po mravní stránce k lepšímu životu, tj., k uvědomování si existence Boha, aby ze strachu před peklem nehřešili. Již toto základní, i když neúplné uvědomění vede člověka k tomu, aby se nedopouštěl alespoň těch nejhrubších chyb, tj., hříchů. Jenomže každý věřící nechápe své náboženství po nejlepší stránce. Například v římskokatolické církvi jsou zavedeny takzvané odpustky, kterými se věřícím odpouštějí jejich hříchy, jestliže se z nich vyznají knězi při zpovědi a kněz jim pak udělí odpuštění: je to velký sobecký klam, neboť co si kdo zasel svými příčinami, tj., myšlenkami, city, skutky, řečí, to vše musí dříve či později každopádně odčinit v následcích podle toho, jak mu to upraví jeho osud. Žádné takzvané hříchy, správně: chyby, omyly, vášně, zlozvyky, nemohou být nikdy nikomu odpuštěny, ale každý je musí odčinit, vyrovnat v následcích. To je absolutně dokonalý, spravedlivý, neúprosný, nezměnitelný univerzální zákon karmy o příčinách a účincích, následcích. Tento univerzální zákon platí bez rozdílu pro každého a je politováníhodné, že na takzvané odpustky hříchů lidé právě nejvíce hřeší. Sotva člověk odejde od zpovědi a přijímání, zapomene na svůj slib, že již nebude hřešit, a dále pokračuje v chybách jako dříve, ba ještě častěji a vydatněji, protože ví, že zase přijde ke zpovědi a hříchy mu budou opět odpuštěny. 

Většina kněží považuje svou kněžskou funkci, kterou zastává za výdělečnou, a v mnoha případech požaduje od věřících určité poplatky za náboženské obřady, jako je křest, svatba, pohřeb. Také za modlení a za mše za zesnulé si dají zaplatit, i když jsou placení za kněžskou činnost církví nebo státem. Když nějaký chudák, žebrák zemře a nemá žádné příbuzné a přátelé, kteří by mu zaplatili pohřeb: tu mnohý kněží velmi neochotně vykoná pro zemřelého žebráka pohřební obřad. Naopak kdo si třeba napřed zaplatí značnou částku peněz za krásný prvotřídní pohřeb, tomu dotyčný kněz za peníze vykoná velký ceremoniální pohřební obřad. Tedy i když smrt a odchod z fyzického světa platí stejně pro každého, přecejen náboženství, církev ze sobeckých, zištných důvodů dělá rozdíly mezi zemřelými boháči a chudáky. Bohatému vypraví krásný okázalý pohřeb, chudákovi snad jen vysvětí hrob, naoko provede to nejnutnější, zvláště nejsou-li přítomní žádní příbuzní ani jiní lidé. Konečně víme, že církev měla donedávna velké bohatství a politickou moc, a že zvláště ve středověku tuto moc uplatňovala nad celými národy a státy, kde šířila své náboženství i násilím, za pomoci panovníků. Z toho je jasné, že církve a náboženství se v mnoha případech zpronevěřily svému původnímu poslání. To znamená, že nikdy a nikoho nemají za žádných okolností nutit k přijímání jejich náboženství, že si od nikoho nemají nechávat platit za náboženské obřady a že kněží mají stejně jako ostatní normální lidé pracovat a přitom zastávat i kněžskou, pastýřskou povinnost z pravé čisté lásky k Bohu a bližnímu. Dále že mají být skutečně zářivým příkladem svým věřícím a že své náboženství nesmějí nikdy a nikde profanovat před lidmi, kteří o ně nemají vůbec žádný zájem. 

Z tohoto zde načrtnutého a pravdivého pojednání usuzujeme, že za takovýchto okolností, jaké existují nyní, se sobecké náboženství dlouho neudrží a ztrácí na svém významu. Podle univerzálních zákonů je vše dočasné, pomíjející, a musí se tudíž rozpadnout po dovršení svých úkolů: jen věčné potrvá navždy.