Spoléhání se na sebe sama, jistota, sebedůvěra

Jsme ve víru života a těžko se nám žije, jestliže se nemůžeme spolehnout v prvé řadě sami na sebe. Proto je třeba, abychom v sobě co nejvíce vypěstovali pozitivní (aktivní) vlastnosti, jistotu a sebedůvěru. Ovšem k vypěstování těchto vlastností je především zapotřebí určitá vyrovnanost, abychom je mohli vždy, všude a ve všem uplatňovat. Pravá jistota a sebedůvěra jsou naším pevným přesvědčením, že všechny úkoly, práce, problémy, cvičení, skutky dokonale, a tedy co nejlépe provedeme, spoléhajíce se při tom na své vědomosti, síly, schopnosti, kterými vždy správně měříme provedení předsevzatých úkolů, povinností a podobně. Při tom se nikdy nepřeceňujeme, ani nepodceňujeme. Jsme vždy důslední a svou práci, cvičení, problémy provedeme až do konce a co nejlépe - v tom tkví naše jistota. 

Abychom mohli všechny úkoly, práce, problémy správně a účinně vyřešit, sbíráme po celý život zkušenosti, učíme se z chyb a takovýmto způsobem nabýváme jistotu a sebedůvěru, že jsme nakonec schopni si ve všem poradit sami, a spoléhat pouze sami na sebe. To je také kus naší životní moudrosti, kterou se stále více a více zdokonalujeme. 

Vkládajíce do veškeré naší činnosti naprostou jistou a sebedůvěru, stáváme se zcela samostatnými a naprosto nezávislými na druhých lidech. Tím ovšem není řečeno, že odmítáme rady moudrých lidí, kteří nás předčí svou moudrostí a životními zkušenostmi. Dobrá a moudrá rada je vždy cenná, neboť vyvěrá z univerza, a tu jistě vždy akceptujeme a použijeme k svému dobru a k dobru svých bližních. 

Tím si také posilujeme svou jistotu a sebedůvěru. Z hlediska těchto vlastností můžeme docilovat stále větších a větších úspěchů a správně oceňovat, odhadovat své schopnosti, síly a vlastnosti, do jaké míry jsme schopni něco podniknout, vykonat, vyřešit. Ze zkušenosti víme, že mnozí lidé ztroskotali právě proto, že spoléhali na své bližní, kteří je buď oklamali, nebo je zradili, podvedli, nedostáli svým příslibům, zkrátka nevykonali to, o co byli požádáni, aby udělali. V takových případech je to určitá výstraha pro ony osoby, aby se vždy, všude a ve všem spoléhaly jen na sebe a nikoliv na své bližní, kteří nejsou za jejich věci, činy zodpovědní. Z toho plyne poučení, že se nikdy nespoléháme na druhé lidi, kteří by nám chtěli pomáhat při úkolech, jež jsou nám osobně přímo svěřeny, abychom je sami vykonali, a za něž také osobně zodpovídáme. Proto také osud nikdy bez naší újmy nedopustí, aby nám někdo v takových životně důležitých záležitostech pomáhal, jestliže k tomu máme schopnosti a jsme za tyto věci osobně zodpovědní. 

Tedy celkově vzato, kdo výslovně spoléhá jen sám na sebe, je na tom vždy lépe. Má vždy, všude a ve všem úspěchy, dociluje naprosté samostatnosti, stává se zkušeným a moudrým, pracovitým a spolehlivým. Také se nesmíme nikdy uspokojit tím, že se občas spoléháme na různé změny, okolnosti, které by v podstatě samy odstranily určitou pro nás namáhavou překážku v té či oné formě. To by byla velká chyba, na niž bychom také doplatili. 

Proto se všeobecně vždy, všude a ve všem našem myšlení, cítění, jednání a při práci spoléháme jen na své vlastní vědomosti, síly, schopnosti a životní zkušenosti, s nimiž jsme s naprostou jistotu a sebedůvěrou schopni vykonat vše, co si přejeme.