Správné hodnocení vlastních chyb

17.09.2021

Žádný člověk na světě není bez chyb, protože není absolutně dokonalý. Absolutně dokonalý a bez chyb je jedině sám Bůh. Čím více se kdo vzdaluje od středu Věčnosti -ákáši, tím více se dopouští chyb a omylů, a zase naopak - čím více se blíží k absolutnímu středu Věčnosti, čtvrté dimenzi, tím se stává méně chybujícím. Poznávat své chyby je správný a vznešený úkol každého člověka. K tomu však patří také jejich správné hodnocení a využití. Například říkáme, že jsme velkými sobci, že žijeme na úkor druhých lidí tím, že málo pracujeme, nekonáme přesně své povinnosti na pracovištích, že naše práce je nekvalitní, a podobné nedostatky si vykládáme třeba veřejně. Ale co to pomůže, jestliže nás svírá ve svém objetí naše dravá sobeckost, touha po moci a chvále, slávě a my stále děláme pravý opak toho, co hlásáme a říkáme druhým. Správné hodnocení vlastních chyb tkví v tom, že si upřímně přiznáváme každou sebemenší chybu, odsoudíme se za ní a vyneseme nad sebou přiměřený rozsudek, který nás zavazuje, abychom proti takovým chybám bojovali, co nejméně se jich dopouštěli, a pokud jsme zralí, abychom se takových chyb již vůbec nespouštěli a současně napravili, odčinili to, co jsme svými chybami zavinili. Přitom se však ani jediným slovem nikde a nikomu o našem boji proti chybám nezmiňujeme, neboť to je naše hluboké tajemství, které nás zavazuje k absolutní mlčenlivosti. Tato naše jedinečná dobrá činnost totiž zasahuje do našeho osudu a má velký vliv na naše osudové záležitosti, tj. na naše vlastnosti, kterými se projevuje náš duch v hrubohmotné úrovni. Takové je správné hodnocení vlastních chyb. 

Z tohoto hlediska soudíme, že ani chyby neexistují nadarmo, ale že mají velký výchovný význam. Přispívají k zušlechťování našeho ducha a duše a tím se stávají významnou složkou všech prostředků, jež člověka převychovávají v jeho podstatě, charakteru. Chybami se učíme, to je pravda! Říká se, že i mistr tesař se někdy utne. Každý člověk, dokud žije na hmotné úrovni, je vždy vystaven chybám. Nikoliv proto, že by se jich vědomě dopouštěl nebo že by se jimi nějak znehodnocoval, ale proto, aby se z nich poučil, kde má ještě tu či onu slabinu, která bývá příčinou jeho chyb, a aby tuto slabinu, ve skutečnosti neovládanou negativní (pasivní) vlastnost, ovládl a tím aby se už chyb nedopouštěl. Každá chyba je vlastně přímo hmatatelné upozornění na určitou živlovou nevyrovnanost a za takové upozornění musíme být svému osudu velmi vděčni. Osud z nás chce vypěstovat zdárné a opravdu dobré lidi. Proto se nikdy nebudeme pro své chyby rmoutit, ale dobře si je zapamatujeme, abychom se jich už nedopouštěli. 

A to je také správné hodnocení vlastních chyb. Z bohaté zkušenosti víme, že i kdyby byl člověk sebestarší, nikdy nebude tak dokonalý, aby se nikdy nedopustil nějaké větší či menší chyby, která je barometrem jeho vývoje a ukazatelem směru, odkud přichází. Musíme být zvláště pozorní, abychom vždy správně pochopili příčiny svých chyb a tyto příčiny vyrovnávali.