Správný postoj k zemřelým bytostem a ke ztraceným věcem

12.09.2020

Ze zkušenosti víme, že často vzpomínáme na zemřelé rodiče, bratry, sestry a děti. Všeho s mírou. Na své rodiče nebo na jiné známé můžeme vzpomínat s úspěchem, pokud vzpomínáme na jejich dobré a moudré rady, na jejich dobré a šlechetné činy, abychom si z nich vzali příklad, když je nám zapotřebí určité posily a rady v té či oné důležité záležitosti, při našem chování se vůči bližnímu a v podobných případech. Také naopak vzpomínáme na odstrašující případy zemřelých osob, když se nám v životě naskytne podobný případ, abychom se v životě nedopustili také chyby, omylu jako oni. 

Jinak na ně vůbec nevzpomínáme, neboť bychom si tím vytvářeli fantomy, stíny, které by nás stále pronásledovaly. Jak víme, každá lidská bytost je hvězdou sama pro sebe a my nikdy nejsme oprávněni jakýmkoliv způsobem zasahovat do jejich osudových záležitostí. Každá naše vzpomínka na ně je ruší a vytrhuje z jejich současného vývoje a oni jsou nuceni reagovat na naše vzpomínky. Tím je jen zdržujeme a znesnadňujeme jejich  vývoj. Z křesťanského hlediska je naprosto zbytečné modlit se za zemřelé, aby byli spaseni podle univerzálních zákonů, protože každý člověk si tvoří svůj osud sám a nikdo na světě mu nemůže v tomto směru pomoci, jen snad v tom případě, že by na sebe někdo dobrovolně vzal jeho příčiny a následky, ale to si jistě každý rozumný člověk dobře rozmyslí! Stává se však, že nevědomí lidé stále prožívají, vzpomínají na poslední dny dejme tomu matky, která byla postižena těžkou chorobou a hledala úlevu a útěchu u své dcery. Dcera si živě představuje bolest a utrpení své matky a tímto způsobem si tvoří příčinu zmíněné nemoci, ale současně odnímá zemřelé matce část nebo celý následek příčiny, již si matka kdysi vytvořila. Všechno musí být spravedlivě vyváženo, ovšem zase do určité míry, a to tak dalece, aby dotyčná osoba poznala svůj omyl. Jakým způsobem se tak stane, to je věcí jejího osudu. 

Nejlepší způsob, jak se máme chovat vůči zemřelým blízkým, je přát jim vše nejlepší, čeho mohou dosáhnout ve své osudovém vývoji, a v jejich vývoji je nikdy nerušit jakýmikoliv vzpomínkami, s výjimkou těch, z nichž se poučujeme a kterými je vůbec nerušíme.

Máme rádi některé drahocenné věci, jako jsou hodinky, náramky, zlaté náušnice, prsteny, diamanty, hifi, koberce, obrazy a jiné vzácné věci, které jsme si za zvláště uspořené peníze pořídili a které s námi třeba přímo srostly, takže my na nich skoro přímo ulpíváme. Tento poměr, vztah k věcem je naprosto nesprávný, nezdravý ba přímo škodlivý. Dejme tomu, že se nám jednou taková drahocenná věc ztratí nebo zničí. Ztrátou takové s námi přímo srostlé věci jsme velmi zarmouceni, jako kdyby nám někdo uťal jednu část těla. Stále nás to mrzí, stále na to vzpomínáme a ve vzpomínkách takovou věc oživujeme, až se nám stává zvykem. A jako vrchol toho všeho si takovou ztracenou věc pod nezdravým nátlakem opět stůj co stůj koupíme, abychom nasytili svou dychtivou touhu po ztracené věci.

Jak dobře víme, nic na tomto světě, co vlastníme, nám nepatří, tedy ani vlásek na hlavě. To vše patří univerzální Prozřetelnosti, která nám tyto věci, včetně našeho hmotného těla, pouze propůjčuje na dobu našeho dočasného života. My jsme pouze správci toho, co vlastníme, a proto se vším dobře zacházíme a hospodaříme. Současně si nikdy nic nepřivlastňujeme, vždy si připomínáme, že nám ve skutečnosti nic nepatří a že si s sebou do Věčnosti nevezmeme ani vlásek na hlavně, vše zde zanecháme. Proto zde nikdy neulpíváme na ničem hmotném, tedy ani na vlastním dočasném životě, neřkuli na nějakém šperku, drahokamu, který v takovém případě nemá pro nás ve Věčnosti žádnou cenu. Z opačného hlediska však mají všechny tyto nám propůjčené věci velkou cenu pro poznávání, že i když jsou nám nyní drahocenné, pro Věčnost neznamenají nic, leda by byly naší velkou přítěží, kdybychom si tuto svou závislost na nich brali s sebou do Věčnosti. 

Všechny tyto dočasné věci nám tedy ve skutečnosti slouží jen k užívání ve hmotné úrovni, a to zase jen k nejšlechetnějším účelům, úkolům, jaké jsme jimi podle stupně své zralosti schopni vykonat. Prostý kámen nám nemůže být mnohem milejší a cennější nežli nejcennější drahokam, a zase naopak, podle toho čeho s ním chceme docílit. 

Nikdy však na ničem dočasném neulpíváme, protože bychom si tvořili příčiny k dalšímu znovu vtělování do hmotné úrovně, od které se chceme přece konečně jednou zcela odpoutat.