Touha a snaha po upřímné práci bez pochvaly a sebechvály

21.12.2020

Pracovitý a poctivý člověk vždy touží po upřímné práci, při níž je skromný a vždy odmítá jakoukoliv pochvalu. Jasně si uvědomuje že každá poctivá a dobrá práce se chválí sama, a proto není třeba chválit toho kdo ji vykonal. Popravdě, každá práce je dílo živlových vlastností, sil a schopností, umění, bystrého rozumu, které člověk používá při každé tvůrčí činnosti jako své výborné nástroje, bez nichž by se mu nic nepodařilo. Už jen z těchto prostých důvodů musí být nadevše skromný a musí si upřímně přiznat, že i on je pouhým nástrojem univerza, v němž se projevuje sama Příroda svými vlastnostmi, schopnostmi, vědomostmi, uměním, silami a vůbec celým jeho charakterem. Protože se v těchto vlastnostech nejlépe zrcadlí Příroda-Prozřetelnost, tudíž se odráží v nás samých a my jsme pouze jejím obrazem. Proto naše touha a snaha po upřímné práci vyvěrá ze samotné univerzální podstaty, která je pro nás nedotknutelná, a my si jasně uvědomujeme, že kdybychom za svou práci přijímali sebemenší pochvalu nebo za ni sami sebe chválili, chlubili bychom se v podstatě cizím peřím, jež nám vůbec nepatří. 

Šťastní jsou lidé, kteří pracují s naprostou skromností, odmítají jakoukoliv pochvalu od hmotného světa a uvědomují si, že veškerá čest a chvála za jejich práci náleží jedině vlastnostem a schopnostem, silám, umění, vědám, které tvoří toto dílo pod jejich duchaplným vedením. Je to harmonická souhra všech složek lidského ducha a jeho nástrojů, astrálního a hmotného těla. A čím vyspělejší je duch, který je hybnou pákou veškeré činnosti člověka na hmotné úrovni, tím více roste jeho touha a snaha po upřímné práci a tím lépe se mu také daří každé dílo, protože svou práci koná skromně a ví, že užitek této jeho práce nepatří jen jemu, ale i všem druhým lidem, kteří se na tomto milodaru podílejí, každý podle stupně svého vývoje a osudu. 

Avšak taková práce konaná ve vší skromnosti přináší svému majiteli hojnost všeho, co potřebuje, v první řadě k duchovnímu a k duševnímu vývoji, a zahrnuje jej všemi životními potřebami, které mu jsou potřeba, aby mohl slušně žít a aby se mohl vyrovnávat ve všech úrovních. Předpokladem této snahy a touhy po upřímné práci ve vší skromnosti je samozřejmě již určitá dílčí živlová rovnováha, neboť bez ní by nebylo možno takových pozitivních (aktivních) vlastností dosáhnout. 

Ze zkušenosti víme, že velká většina lidí se nechá svou práci pochválit v rádiu, v tisku, na sociálních sítích, ve veřejných projevech a těší se z této dočasné prchavé a zcela jalové pochvaly. Vpravdě víme, že ostatní lidé, kteří to poslouchají, takové chválení druhých přijímají spíše se závistí a škodolibostí, nebo vůbec nereagují na to,  jestli ten či onen vykonal to nebo ono. Jsou vůči tomu neteční, protože vědí, že také pracují a bez chvály, a o jejich práci se nikdo nestará, kromě příslušných činitelů, kteří od nich požadují co největší pracovní výkonnost. 

Taková sebechvála a chvála tohoto světa zapadnou jako náhle zářící meteor do moře minulosti a zapomnění a dotyčný člověk z toho nemá v podstatě žádný prospěch, jen mnoho závisti a ještě větší dřinu. Ta trocha radosti a nadšení ze samochvály a pochvaly mu za několik dní vyprchá. V tom tkví podstatný rozdíl mezi upřímnou prací konanou ve vší skromnosti a prací hlučně, ale hluše oslavovanou hmotným světem.