Uznávání pravdy, kde je namístě

10.10.2021

Pravda je velmi důležitou vlastností, se kterou počítá každý člověk, lidská společnost, ba celý svět. Každý se snaží, aby ji používal co nejvíce ke svému osobnímu prospěchu, a proto se z ní stává pravda osobní, relativní. Řeší-li člověk jakoukoliv záležitost, problém podle svého vlastního osobního hlediska, názoru, projevuje tím pouze svou osobní pravdu. Z toho důvodu má pravdu každý člověk, pokud by se nepřesvědčil sám o hlubší pravdě, již by pak zaměnil za dosavadní pravdu osobní. 

Proto nikomu nesmíme vyvracet jeho osobní pravdu a vnucovat mu jiný názor, protože to je jeho přesvědčení, které je pro nás nedotknutelné podle karmických univerzálních zákonů, jež jsou naprosto neúprosné, ale spravedlivé. Univerzální pravdu nelze poznávat tak snadno, protože pro zjišťování této pravdy je zapotřebí magická rovnováha. V takovém případě, chceme-li v sobě a mimo sebe opravdu a upřímně zjistit univerzální pravdu, se musíme naprosto zbavit svého osobního vztahu k dotyčné věci, problému a zaujmeme postoj naprosto neosobní, univerzální, a to v ákáše, kde jako v zrcadle můžeme číst vše, o čem se chceme přesvědčit, ale jedině z naprosto šlechetných důvodů.

Pravda má svůj opačný aspekt, konec - lež. Pro sebe samozřejmě uznáváme univerzální pravdu vždy, všude a ve všem, ale před veřejností, hmotným světem jsme po této stránce velmi opatrní, protože tento svět skutečnou pravdu ponejvíce zneužívá. Z tohoto vážného důvodu uznáváme pravdu je tam, kde je namístě, kde tím nikomu ani sobě neškodíme. Například ochotně přiznáváme to a nebo ono, co nám prospívá. Jsme-li u soudu pro nějaký přestupek a cítíme-li, že jsme vinni, nezapíráme, ale ochotně se přiznáváme k činu a tím si vyrovnáváme příčinu, kterou jsme si vytvořili a která by nám určitě přivodila mnohem horší následky, kdybychom svůj přestupek zapírali nebo jej překrucovali.

Také uznáváme relativní pravdu svých bližních po stránce zevní, avšak nikoliv jako mágové ve svém vnitřním přesvědčení, které nesmíme nikomu z nezasvěcených lidí prozradit. Při styku se zevním světem s nezasvěcenými osobami používáme osobní pravdu právě tak jako každý jiný člověk, jsou-li naše příčiny, proč to děláme, odůvodněné a šlechetné. Naopak ale neuznáváme pravdu tam, kde by nám škodila, nebo kde bychom jí uškodili druhým lidem. Například neřeknu těžce nemocnému, že má nevyléčitelnou nemoc, na kterou musí zemřít, protože bych jej tím zkrátil o mnoho dní beztak již krátkého života.

Na druhé straně však upřímně uznáváme pravdu, že jsme v tom či onom případě chybovali, neboť taková dobrovolně uznaná pravda nám vždy odhaluje všechny naše nedostatky, vady, vychýlené negativní (pasivní) vlastnosti, vášně, proti nimž bojujeme a které musíme za každou cenu ovládat.