V neštěstí si nenaříkáme, ale sami sobě pomáháme

23.05.2021

Je příznačné, že lidé si v neštěstí velmi naříkají, ale opravdu jen za tím účelem, aby jim druzí lidé pomohli z bídy, do které byli neštěstím, ne nadarmo, uvrženi. Toto jejich ryze sobecké stanovisko je podle jejich osobního názoru zcela na místě. Z hlediska osudových zákonů je to však nesprávné. Univerzální osud jim v neštěstí ukázal, že si kdysi vytvořili určitou příčinu, a kdyby byli upřímní, jistě by je osud poučil, o jakou chybu, příčinu jde a co mají v této věci podniknout, aby se příště příčiny neštěstí vyvarovali. Hledí-li na to jen ze svého osobního stanoviska, jejich naříkání jim nijak nepomůže a oni tím hlouběji zapadají do svých stálých chyb, vášní a podobných negativních zvyků. Naříkání na osudové neštěstí ještě nikdy nikomu nepomohlo. Nám však v takovém případě zcela jistě pomůže svépomoc.

Poznali jsme jasně následek naší kdysi vytvořené vážné příčiny, tento následek jsme prožili, příčinu vyrovnali neštěstím a nyní po vyrovnání účtu se s tím větší energií snažíme v sobě odkrýt všechny své chyby, nedostatky, proti kterým bojujeme, abychom v budoucnosti předešli opětovnému podobnému neštěstí. Na pomoc od druhých vůbec nemyslíme, neboť bezpečně víme, že tímto neštěstím jsme sami vinni, sami jsme je zapříčinili, a proto si žádnou pomoc od druhých nezasluhujeme! Zato však jsme nadevše vděčni svému dobrému osudu, který nás tak důrazně upozornil na naše negativní příčiny, abychom se jich nedopouštěli. 

Intuitivně, inspiračně můžeme poznávat, v čem jsme kdysi chybovali. Například ztratíme-li jakýmkoliv způsobem hmotný majetek, zřejmě víme, že jsme kdysi nadmíru ulpívali na hmotném bohatství. Nebo jako rodiče ztratíme-li dítě, které velice milujeme a které je našim miláčkem, je to znamení, že jsme kdysi ve své sobeckosti nadevše milovali hmotné věci, zejména jsme ulpívali na rodičích a sourozencích, a z této sobeckosti, závislosti na všem hmotném vzešla vážná příčina, která se v souvislosti nyní projevila jako následek úmrtí dítěte, které nám bylo na tomto světě nejdražší a nejmilejší. 

Říkává se, že v neštěstí poznáváme svého přítele. Ano, je to pravda, jenže s tím rozdílem, že našim nejlepším přítelem je náš univerzální osud, který nás právě takovým neštěstím upozorňuje na naše chyby, abychom je poznali a více se jich nedopouštěli, přičemž nepřihlíží k zevním prostředkům, jichž používá k naší nápravě, ale k jejich vnitřním účinkům, které mají vliv na změnu našeho charakteru k našemu dobru. 

Jak jsme poznali, každé neštěstí má svůj určitý výchovný a varovný význam, a proto není zlem, jak si je vysvětlují někteří lidé, kteří nepoznali, k čemu vlastně slouží. A proto i za projevené osudové neštěstí musíme být nadevše vděčni svému osudu, který je nám v našem životě jedině směrodatným!