Marnost

31.03.2020

čas - věčný milník bohů i lidí v nekonečných dálavách Věčnosti, vrah vlastních potomků a lidské paměti - čas neslyšitelně a bez ustání kráčí mezi eony a věky světa....a mezi milióny a miliardami duší se znovu narodila duše-Ego, jestli ji čeká dobro nebo zlo, nikdo netuší. Je uzavřena ve své nové lidské podobě a roste spolu s ní - a společně si konečně uvědomí svou vlastní existenci. Doba jejich kvetoucího mládí je šťastná, neposkvrněná touhou ani zármutkem. Nevědí naprosto nic ani o minulosti ani o budoucnosti, vše je pro ně krásná přítomnost - neboť duše/ego si neuvědomuje, že již kdysi dlela v jiné lidské schránce, neví že se jednou znovuzrodí, nevěnuje ani jednu myšlenku tomu, co bude zítra. Její forma je tichá a spokojená. Doposud nezpůsobila své duši-egu žádné problémy, které by stály za řeč. Její štěstí pramení u toho, že je stále klidná a nerušená vnějším světem, z lásky, kterou vyzařuje kamkoliv se hne. Je to vznešená forma se srdcem plným dobrotivosti a srdečnosti. Svou duši/ego dosud nevyděsila žádným náhlým šokem, ani ji nevzbudila z poklidné dřímoty. Dvě desítky let uplynuly jako jediná pouť, jako dlouhá procházka prosluněnými cestičkami života, lemovanými jen věčně kvetoucími růžemi bez trnů. Jen zřídka postihnou nerozlučnou dvojici formy a duše katastrofy nebo zármutek. I občasná zklamání jsou ne spíše jako roztroušené mělké stíny, kterými krajinu plní bledé světlo chladného severního měsíce, ne jako nepropustná temnota noci - temnota beznadějného zármutku a zoufalství. Králův syn, zrozený, aby sám jednou vládl državám svého otce. Syn obklopený již od kolébky poctami a důstojnostmi. Syn, který si zasluhuje všeobecný respekt a je si jist tím, že jej všichni milují. Co lepšího by si duše/ego mohla přát za formu, v níž by přebývala? A tak duše/ego dále užívala nádheru poklidného žití ve své vlastní nedobytné silné věži a neustálé změny panoramatu života sledovala ze svých dvou oken - laskavých modrých očí milujícího a dobrého člověka. 

Jednoho dne vytáhlo proti otcovu království vojsko, těžká jízda, zpupného a troufalého nepřítele a v duši/egu se probudily divošské instinkty dávného válečníka. Přiměla své hliněné ego, aby na obranu vlastní země vytasilo nablýskanou čepel, a zanechala svou vysněnou krajinu mezi květy života. Duše a forma se navzájem povzbuzují ke smělejším a ještě smělejším činům. Nepřítele zadupaly do země a vrátily se  slávou a hrdostí. Nadutého soka donutily polykat prach u svých nohou a navždy ho ponížily - a za to je historie ověnčila věčnými vavříny udatnosti, vavříny úspěchu. Z padlého nepřítele si udělaly podnožku a otcovo malé království přetvořily v rozlehlou říši. Byly spokojeny, neboť nyní již toho toho více dokázat nemohly, a vrátily se do odloučení a do snové krajiny svého sladkého domova. Po další tři desetiletí seděla duše/ego na svém obvyklém místě a přes dvojité okno se kochala okolním světem. Nebe nad její hlavou bylo blankytné a nekonečný horizont pokrývaly květiny, které zdánlivě nikdy neumírají, kvetoucí ve světle zdraví a síly. Všechno vypadalo nádherně jako rozkvetlá jarní louka. 

Ale v dramatu života potká nakonec každého zlý den. Čeká v životě krále i žebráka. Zanechává stopu v příběhu každého smrtelníka zrozeného ze ženského lůna a nedá se odehnat, nedá se uprosit, nedá se usmířit. Zdraví je kapka rosy, která padá z nebes a oživuje květy země, ale jen v časných hodinách života, na jaře a v létě... Nikdy nevydrží dlouho a brzy se vrací tam odkud přišla - do neviditelných říší.  "Jak často jen v zárodku poupěte skrývá se mor a číhá tiše, jak často kořeny života hlodá zákeřný červ z bezpečné skrýše. Zrnka písku, která neustále protékají hodinami měřicími lidský život, náhle padají rychleji. Červ se prohryzal až do samotného srdce nádherného plodu života. A silné tělo bude muset jednoho dne ulehnout na trnité lóže bolesti. Duše/ego se již nekochá světem. Nyní sedí strnule a upírá smutný pohled z oken, která se stala mřížemi její kobky. Vidí svět, který se jí rychle ztrácí pod pošmournými příkrovy utrpení. Blíží se snad soumrak její věčné noci?

Útočiště u moře uprostřed pevniny je přenádherné. Mezi zlatými pobřežními písky a hlubokou azurovou vodu zátoky se táhne řada za řadou černých hrubých kamenů, bičovaných přílivem. Mohutné masy žuly zastavují zuřivé výpady severozápadního větru a chrání tak příbytky bohatých, schoulené u jejich paty na vnitrozemské straně barikády. Polorozbořené chatrče na nekrytém pobřeží poskytují chabý úkryt chudým. Jejich vyhublá těla často končí rozdrcená pod padajícími zdi, rozervaných větrem a zběsilými vlnami. Oni se ale řídí jen prastarým zákonem přežití silnějšího. Proč by je někdo měl chránit? Krásné je zdejší jitro, když východ slunce všechno pokryje zlatým a jantarovým závojem a první sluneční paprsky zlehka políbí útesy poklidného pobřeží. Skřivánci radostně cvrlikají, když vylétají ze svých teplých hnízd a pijí ranní rosu z hlubokých kalichů květů. Poupata růží jako kdyby se skoro neznatelně otřásla, když je pohladí sluneční svit, zatímco nebe a země se navzájem s úsměvem zdraví. Duše/ego ale jen sklíčeně pozoruje probouzející se přírodu z pohodlného křesla za velikým oknem s výhledem na zátoku. Všude se rozprostírá klid a stín na slunečních hodinách se pomalu, ale jistě blíží k poledni, hodině odpočinku. Sluneční svit už rozpustil poslední mraky v průzračném poledním vzduchu a ztrácejí se i poslední cáry ranní mlhy nad dalekými kopci. Všechna příroda se chystá v horké a ospalé polední hodině odpočívat. Opeření pěvci zakončují své písně, jejich měkká pestrá křidélka ochabují a zpěváčci sklánějí mátožné hlavy, hledajíce ukrýt před slunečním žárem. Čilý skřivánek má náhle spousty práce - snaží se uhnízdit pod nízkými keři ve stínu kvetoucích granátových jabloní. Pobřeží středozemního moře  náhle ztichlo, i nezdolní pěvci náhle přišli o hlas. Však se jim zítra vrátí, stejně rozjařený jako dnes! povzdychla si duše/ego a zaposlouchala se do pomalu skomírajícího bzučení hmyzu na smaragdovým trávníku. Ale vrátí se můj? 

Vánek plný vůně květin už jen sotva pohne rozkošatělými korunami bujných stromů. Duše/ego nyní zachytila pohledem osamělou palmu, rostoucí z praskliny ve skále porostlé mechem. Kmen palmy, rovný a pružný, zakroutily noční nápory severozápadního větru k nepoznání a nalomily ho. Strom nyní jen malátně natahuje své povislé střapaté ruce a nazdařbůh se kývá sem a tam v modrém čirém vzduchu. Jeho tělo se třese a s každým silnějším zavanutím větru hrozí, že se zlomí vedví. Duše/ego se smutně dívala ze svých oken. A potom spadne ulomená koruna do moře a z palmy, kdysi nádherné, nezbude nic, mluvila si pro sebe. 

V chladném starém podloubí se za soumraku všechno vrací k životu. Stín na slunečních hodinách je každým okamžikem temnější a temnější a živá příroda se probouzí, v chladných hodinách blížící se noci živější než kdy jindy. Všude kolem formy, stále ještě vysoké a mohutné, cvrlikají a bzučí poslední odpolední zpěvy ptáků a hmyzu. Forma pomalu a malátně kráčí po štěrkové cestičce a upírá svůj těžký teskný pohled na azurovou hlubinu klidného moře. Zátoka jiskří jako modrý hedvábný koberec posázený drahokamy, zatímco po ní sluneční paprsky tančí na rozloučenou, a usmívá se jako nemyslící dítě utahané nicneděláním. Tiché moře, klidné, pokojné a zrádně krásné, rozprostírá blyštivé zrcadlo svých vod do nekonečné dálky až k obzoru, slané a hořké jako lidské slzy. Vypadá jako obrovitá spící obluda, ponořená v hlubokém, ale nestálém spánku, hlídající všechna neobjevená tajemství svých temných propastí. Moře je skutečným hřbitovem bez náhrobků pro milióny lidí utopených v jeho hlubinách. .. v ní mžikem pohřben, zapomnění v lup, bez rakve, bez zvonů a bez hlaholu trub... zatímco ubohý zbytek kráčející formy, kdysi vznešené, bude pohřben do země s pompou a poctami, jakmile nadejde její hodina a hluboké tóny umíráčku jí odzvoní hranu. Její konec ohlásí po celém světě milióny trub. Všichni mocní z celého světa přijedou na její pohřeb, nebo alespoň vyšlou své emisary se zarmoucenými výrazy a zprávami plnými soustrasti těm, kdo po ní zůstaly...

V tom mám nad všemi těmi, bez rakví a bez zvonů navrch, pomyslela si duše/ego hořce. Tak ubíhal den za dnem. Rychlá křídla času jí unášejí čím dál rychleji, každá zmizelá hodina ničí jedno z vláken přediva života a náhled duše/ega na svět a lidi v něm se postupně mění. Zmítá se mezi dvěma věčnostmi, je daleko od domova a osamělá i ve společnosti svých nespočetných lékařů. Každým dnem se přibližuje ke svému Duchu. Na znaveného vězně se pomalu snáší nové světlo, nepoznané a nepoznatelné pro bytost obklopenou radostí. Nyní vidí věci, které předtím nikdy nespatřila. 

Jak nádherné a tajemné jsou jarní noci na mořském pobřeží, když zářivé větry ztichnou a utiší se živly! přírodou prostupuje svatý klid. Uši zachytí jedině jiskřivé, téměř neslyšitelné ševelení vln, něžně dorážející na vlhký písek a líbajících lastury a oblázky na své nekonečné cestě nahoru a dolů. Zní to jako pravidelný jemný dech spící hrudi. Člověk si musí připadat malý a bezvýznamný, když za takové tiché noci stojí mezi dvěma nepředstavitelně obrovskými věcmi - mezi dómem posetým hvězdami a spící zemi pod sebou. Nebe i země jsou sice v hlubokém spánku, ale jejich duše bdí a vyprávějí si. Jedna druhé šeptá nevyslovitelná tajemství. Právě tehdy před námi skrytá stránka přírody nadzdvihne své temné závoje a odhalí tajemství, která bychom po ní ve dne žádali marně. Zdá se, jako kdyby se firmament, tak vzdálený od země, náhle přiblížil a nahnul se na ní. Hvězdné palouky se objímají se svými skromnějšími pozemskými sestrami - údolími plnými sedmikrásek a zelenými spícími poli. Nebeská kopule padá přímo do náruče velkého tichého oceánu a miliony hvězd, které jí pokrývají, se odrážejí a koupou se v každém jezírku, v každí kaluži. Pro duši sklíčenou zármutkem musí ty blikající tečky být jako oči andělů. Dívají se dolů a s nevyslovitelnou lítostí pozorují utrpení lidstva. To, co padá na spící květiny, není ranní rosa, ale slzy soucitu, které andělé roní nad obrovským lidským žalem....Ano, noc na jihu je opravdu líbezná a krásná. Ale, když tiché máry uzříme a plamínek se třepotá, když všechna láska vymizí, jak děsivá je temnota. 

V řadě pohřbených dní opět přibyl další. Vzdálené zelené kopce a voňavé trsy květů granátovníku se rozpustily v měkkých nočních stínech a zármutek, stejně jako radost, utonul v letargii spánku, který dává duši spočinout. V královských zahradách utichly všechny zvuky a přes nepropustnou oponu ticha nepronikl ani ten nejslabší hlásek. Tu z rozesmátých hvězd sestupují na rychlých křídlech pestré skupinky snů, a jakmile dosáhnou země, rozptylují se mezi smrtelníky a nesmrtelné, mezi zvířata a lidi. Vznášející se nad spícími. Každý přitahuje to, co je mu podobné: sny plné radosti a naděje, mírné a nevinné vize, příšerné a úchvatné scény, odehrávající se za zavřenýma očima a vnímané duší samotnou. Některé přinášejí štěstí a útěchu, jiné vyrážejí ze spící hrudi vzlyky, přinášejí slzy a vnitřní mučení, ale všechny podvědomě připravují spáčům myšlenky pro nadcházející probuzení. Duše/ego ovšem nemůže najít klid ani ve spánku. Její nalomené tělo se v horečkách a nekončící agonii zmítá na posteli. Doba veselých snů je pro ní už jen blednoucí stín, vzpomínka na něco, co je dávno pryč. Mentální utrpení muže změnilo k nepoznání, ale fyzická agonie jeho tělesné schránky propůjčila křídla jeho duši. Ta se nyní zcela probuzená třepetala v horečnaté schránce. Ze studených model tohoto světa náhle spadl závoj iluzí a před očima duše stanuly marnost bohatství a prázdnota slávy, zcela obnažené a nevábné. Myšlenky duše neustále dopadají na smysly rozpadajícího se těla jako temné stíny a sužují ho každý den, každou noc, každou hodinu. Pohled na jeho řehtajícího oře ho již netěší. Vzpomínky na zbraně a zástavy vyrvané z rukou nepřátel, na vypálená města, na zákopy, děla a stany, na hromady nashromážděné kořisti - nic z toho už v něm neprobouzí jeho vlastenecký zápal. Jeho někdejší ambice již nemají moc vzbudit v jeho bolavém srdci vznosné myšlenky a chrabré činy. Jeho malátné dny a noci beze spánku nyní vyplňují zcela jiné vize..... Teď vidí jen davy mužů s bajonety, střetávající se v mlze plné dýmu a krve. Na bojištích se válejí tisíce zohavených mrtvol rozsekaných a roztrhaných na kusy vražednými zbraněmi, stvořenými vědou a civilizací a požehnanými k úspěchu služebníky jeho Boha. Jediné, o čem nyní sní, jsou krvácející, zranění a umírající lidé, kterým chybí končetiny a jejichž vlasy jsou mokré, ohořelé a slepené sraženou krví.

Ze skupiny prolétávajících vizí se oddělil ohavný sen a těžce dosedl na jeho bolavou hruď. Noční můra mu ukázala jeho vlastní vojáky umírající na bojišti, proklínající ty, kteří je zavedli do záhuby. Každé bodnutí v jeho vlastním dokonávajícím těle přináší do jeho snu vzpomínku na ještě horší bodnutí, taková, která lidi bolela kvůli němu a pro něj. Vidí a cítí hroznou bolest milionů padlých lidí, kteří umírali po dlouhých hodinách fyzického a duševního utrpení. Lidí, kteří pomalu skonali v lesích a na polích, v bahnitých příkopech u silnic, v kalužích krve a pod nebem zčernalým dýmem. Nemohl odtrhnout oči od těch potoků krve - a každá kapka znamenala i zoufalou slzu, výkřik pukajícího srdce, doživotní žal. Opět slyšel zoufalé vzdechy na bídou a pustotou a pronikavé výkřiky nesoucí se lesy, horami a údolími. Znovu viděl staré matky, které ztratily světla svých duší, a rodiny, které nemá kdo živit. Spatřil ovdovělé mladé ženy vyvržené do širého necitelného světa a tisíce žebrajících sirotků plačících v ulicích. Viděl mladé dcery svých nejstatečnějších starých vojáků, jak odhazují smuteční oděv a navlékají křiklavé sukně prostitutek -a duše/ego se otřásla ve své spící formě. Jeho srdce rozervaly vzdechy hladovějících. Jeho oči nic nevidí přes kouř stoupající z hořících statků, zničených domovů, vesnic a měst proměněných v doutnající ruiny...A náhle si v tom děsivém snu vzpomněl na chvilku nepříčetnosti, kterou zažil ještě jako voják. Stál na hromadě mrtvých a umírajících, pravou rukou mával mečem rudým až po jílec čerstvou krví a v levé ruce svíral vlajku, vytrženou z rukou válečníka, který mu právě umíral u nohou. Tehdy pronesl silným hlasem díky k trůnu Všemohoucího, díkuvzdání za vítězství, které právě získal!   

Ve spánku sebou házel a probudil se hrůzou. Celé jeho tělo se třáslo jako osika. Padl zpátky do dek a polštářů, znechucen výjevy, které ve spánku spatřil a hluboko v sobě uslyšel hlas. Hlas svého ducha: "Sláva a vítězství, to jsou nabubřelá slova.... Vzdávat díky za zničené životy a modlit se, abych jich bylo co nejvíce - odporné lži a rouhání"! "Co přinesla tobě nebo tvému otci všechna ta krvavá vítězství?" šeptal jeho duch. "Celý národ zakutý v železném brnění" odpověděl si. "Dvě desítky milionů mrtvých mužů, kteří teď již mít nemohou žádné spirituální tužby, nemohou vést žádný duchovní život. Národ, který je dávno hluchý k mírumilovnému hlasu povinností čestného občana, pohrdající životem v míru, slepý k umění a literatuře, lhostejný ke všemu kromě mamonu a moci. Co se vlastně stalo z tvého budoucího království? Z jednotlivců je legie válečných loutek, ale sjednocení jsou obrovskou divokou bestií. Bestií, která možná teď spí stejně jako moře, ale která se tím zběsileji vrhne na prvního nepřítele, kterého jí ukážou. Kdo ukáže? Je to, jako kdyby necitelný, krutý Ďábel, vtělená ambice a moc, náhle získal neomezenou autoritu a uchvátil železnou rukou mysl celého státu. Jakým zvráceným prokletím vrátil celý národ do těch pradávných dnů, kdy jeho předkové, světlovlasí Svévové a proradní Frankové, harcovali Evropou, žízníce po válce, zabíjení a podrobení se jeden druhého? Jakými pekelnými silami se mu to podařilo? Ano, ta proměna se mu podařila, to je nepochybné, stejně jako fakt, že jedině ďábel se z ní raduje a chlubí se jí. Celý svět mlčí a jen bez dechu, bez hlasu vyčkává, co se stane. Nenašla by se jediná manželka nebo matka, kterou by ve snech nesužoval temný hrozivý mrak, který visí na Evropou. Ten mrak se blíží. Je čím  dál blíž....ach hrůza! V dáli vidím celou zemi znovu trpět stejně jako onehdy, když jsem toto byl svědkem! Na čelech těch nejlepších evropských mladíků čtu strašlivý soud! Ale dokud budu na živu a budu mít tu moc, moje země se toho už nikdy, ach nikdy nebude účastnit! "Ne, ne, nebudu přihlížet - jak nenasytná smrt hltá život za životem, nebudu naslouchat, nářku oloupených matek, když z těl mužů hroznými ranami uniká život ještě rychleji než krev................  " 

Prudká nenávist k hrozné řezničině zvané válka je v duši/egu pevnější a pevnější: čím dál více se snaží sdělit své myšlenky i formě, která jí vězní. Občas se v její rozpálené hrudi probudí naděje a na chvíli oživí dlouhé hodiny samoty a přemýšlení. Stejně jako první ranní paprsek slunce zažene pochmurnou sklíčenost nočních stínů, tak prosvětlovala naděje dlouhé hodiny osamělých myšlenek. Ale stejně jako duha neznamená vždy odchod bouřkových oblaků, ale pouze odraz zapadajícího slunce od plouvajicího mraku, tak následují po chvilkách zasněných nadějí hodiny a hodiny ještě temnějšího zoufalství. Posměvačná Nemesis! Proč, ach proč jsi ze všech vládců tohoto světa takto osvítila s očistila právě jeho, kterého jsi učinila němým, bezradným a bezmocným? Proč jsi vykřesala plamen svaté bratrské lásky k bližnímu právě v hrudi toho, po jehož srdci se již natahuje nemilosrdná ledová ruka smrti a rozkladu, toho koho každým dalším dnem opouští síla a jeho život se rozpouští jako pěna na hřebeni lámající se vlny? A nyní se k jeho bolestnému loži přiblížila ruka Osudu. Hodina, v niž se naplnil zákon přírody, nakonec odbila. Starý vládce odešel z tohoto světa a od nynějška je monarchou mladší muž. I když je němý a bezmocný, stále je vladařem, jediným pánem milionů poddaných. Krutý osud pro něj vystavěl trůn přímo nad otevřeným hrobem a láká ho ke slávě a moci. I když je pohlcen utrpením, náhle mu na hlavu vloží korunu. Zničenou formu vyrvou z jejího teplého hnízda mezi palmovými hájky a růžovými keři. Náhle jím mrští z mírného jihu na zmrzlý sever, kde vody tvrdnou  v ledové háje a kde "vlny se jako hory zvedají" Tam teď spěchá, aby vládl - a aby zemřel.