Zamyšlení

18.01.2020

Život jak ho známe, je plný bolesti - proč si děláte starost o zítřek, když každý den má dost svých trápení?  Připomenu jeden "vedlejší" bod našeho života: každý člověk je ve své podstatě odsouzený zločinec, jen nezná den své popravy. Tento fakt je každému člověku nepříjemný.  Proto dělá všechno možné, aby onen den odsunul co nejdále, a obětoval by vše, co má, aby tento rozsudek zrušil. A skutečně -všechna náboženství a filozofie začaly tím, že svým přívržencům slibovaly odměnu, jako je například nesmrtelnost. Žádné náboženství nikdy neselhalo proto, že by neslibovalo dost: nynější úpadek všech náboženství musíme připsat tomu, že lidé chtějí vidět záruky! Lidé se raději vzdali důležitých hmotných předností, které státu přináší dobře organizované náboženství, než by se uspokojili podvodem či falší, nebo alespoň nějakým systémem, který i když není shledán trestným, je alespoň neschopen dokázat svou nevinu. I to nejlepší co můžeme dělat, abychom se tohoto problému chopili znovu a bez zaujatosti, je více nebo méně úpadkové, stejně jako mi sami. Začněme tedy tím, že budeme pochybovat o každém tvrzení. Najděme si cestu, jak podrobit každé tvrzení zkoušce. Je v požadavcích různých náboženství obsažena vůbec nějaká pravda? Zkoumejme předně tuto otázku! Naše první obtíž vzniká z nesmírného nadbytku materiálu. Přistoupit ke kritickému zkoumání všech systémů by byla nekonečná úloha: množství svědků je totiž příliš veliké. Každé náboženství je stejně pozitivní jako druhé a každé vyžaduje víru. To odmítáme, není-li žádného pozitivního důkazu. Užitečné tedy bude právě zkoumání, zda existuje něco, v čem se všechny náboženství shodují: neboť v tomto případě je možné, že právě to bude hodno důkladného uvážení. To, co hledáme, jistě nalezneme v dogmatu. Dokonce i tak prostá idea, jako je idea nejvyšší a věčné bytosti, je popírána celou třetinou lidstva. Legendy o zázracích jsou sice všude univerzální, ale scházejí-li přesvědčivé důkazy, pak také ony odporují zdravému lidskému rozumu. Avšak jak je to s původem náboženství? jak to přijde, že nedokázána tvrzení tak často nalezla souhlas všech tříd lidstva? Není to zázrak? Přece však je jedna forma zázraku, která se vyskytuje zcela jistě: vliv geniálních lidí. V přírodě není žádné známe analogie. Je nemyslitelný nějaký "nadpes" který by měnil svět psů. V dějinách lidstva se však tento fenomén pravidelně a hojně vyskytuje. Máme zde hned tři nadlidi, kteří se spolu neshodují: Co mají společného Kristus, Buddha a Mohamed? Existuje nějaký bod, v němž spolu všichni tři jmenování souhlasí? Nemají nic společného ani v nauce, ani v etice, ani v teorii o "onom světě", a přece v historii jejich života nalézáme identitu třeba při mnohých odchylkách. Buddha se narodil jako princ a zemřel jako žebrák. Mohamed se zrodil jako žebrák a zemřel jako kníže. Kristus zůstal zahalen do temnoty ještě mnoho let po své smrti. Život každého z nich byl podrobě popsán jejich učedníky - a přesto je něco všem třem společného - něco "chybějícího". O Kristu neslyšíme nic mezi jeho dvanáctým a třináctým rokem. Mohamed zmizel v jeskyni a Buddha opustil svůj palác a šel na delší dobu do pouště. Každý z nich, dokonale mlčenlivý až do doby svého zmizení, se vrátil a hned potom začal hlásat nový zákon. Je to tak zvláštní, že jsme pozitivní zkoumat, jestli historie jiných velkých učitelů odporuje, nebo zda s tím souhlasí. Mojžíš vedl, dřív než zabil Egypťana, klidný život. Pak uprchl do země Midjánské, neslyšíme nic o tom, co tam dělal, a přece hned po svém návratu převrátil všechno vzhůru nohama. Také později se uchýlil na několik dní na horu Sinaj, odkud se vrátil s deskami zákona (desatero přikázání). Svatý Pavel po svém zážitku na ulici v Damašku také odešel na několik let do pouští Arábie a po svém návratu ničil říši římskou. Dokonce i v legendách divokých národů vlastně nalézáme totéž: někdo, kdo nehrál žádnou zvláštní úlohu, se na delší nebo kratší dobu vzdálil a vrátil se domů jako "veliký lékař". Nikdo však nikdy přesně neví, co zažil. Odmyslíme-li všechno co může být bajkou nebo mýtem, dostaneme vždy tento výsledek: odejde Nikdo a vrátí se Někdo. A to se nedá vysvětlit žádným obyčejným způsobem. 

Nemáme ani nejmenšího důvodu tvrdit, že by to byli už od počátku výjimeční lidé. Mohamed by přeci nebyl až do svého třináctého roku poháněčem velbloudů, kdyby měl talent nebo ctižádost. Svatý Pavel měl mnoho vrozeného nadání, ale byl neposlednějším mezi svými. František Bardon, byl obyčejný "kluk" z lidu. A zdá se, že jmenovaní měli právě tak málo některý z obyčejných mocenských prostředků, jako je postavení, majetek nebo vliv. Mojžíš byl dosti význačným mužem v Egyptě, ale uprchl a vrátil se jako cizinec. Kristus nebyl v cizích zemích a nezískal velikých poct. Mohamed nezískal žádné bohatství a necvičil vojáky. Buddha nezaložil žádné náboženské organizace. Svatý Pavel nekul intriky ani s jediným ctižádostivým generálem. Každý se vrátil chudý: každý přišel samojediný. Jakého druhu byla jejich moc? Co zažili ve svém ústraní? Historie nám tento problém nepomůže vyřešit neboť mlčí. Máme pouze zprávy oněch mužů samých. Bylo by velmi příznačné, kdyby se tyto osoby shodovaly. Z uvedených velkých učitelů je Kristus nejmlčenlivější, ostatní nám říkají alespoň něco, jedni více jedni méně. Buddha jde až příliš do podrobností, než abychom se jimi mohli na tomto místě zabývat: ale jejich jádrem je, že tím nebo oním způsobem dosáhl tajné síly světa a ovládl jí. Na Pavlovy zážitky máme jen jeden příležitostný poukaz, že byl "unesen" do nebe a viděl a slyšel věci, o nichž mu nebylo dovoleno mluvit. Mohamed mluví neurčitě o tom, že byl "navštíven andělem Gabrielem" který mu sdělil věci o "Bohu" . Mojžíš říká, že Boha viděl. Ne úmyslně, jsem nezmínil našeho v naší momentální době žijícího "obyčejného" kluka, který taktéž z Ničeho přinesl Něco a stal se samojediný. Bytost která již otevřeně popisuje a poukazuje na způsob zážitku, který by byl před sto lety nazýván nadpřirozeným, dnes může být snad nazýván duchovním a za dalších padesát let bude mít své pravé jméno, jenž se zakládá na pochopení jevu který nastal. 

Teoretikům nescházelo výkladů, ale všechny se od sebe navzájem lišily. Mohamedán tvrdí, že Bůh skutečně je a poslal Gabriela s poselstvím k Mohamedovi, ale všichni ostatní to odporují. Důkaz je tu nemožný ze samotné povahy věci. Křesťanstvím (s jistou mírou i Islámem) byl nedostatek důkazů pociťován tak těžce, že nové zázraky byly vyráběny skoro denně, aby podepřely kolísající stavbu. Moderní slyšení, odmítajíc tyto zázraky, vytvořilo teorie, které je vysvětlují padoucnicí a šílenstvím. Jako by organizace mohla povstat z dezorganizace! Dokonce i kdyby epilepsie byla příčinou těchto velkých hnutí, která způsobila, že se jedna civilizace podruhé pozvedla z barbarství, byl by to pouze argument pro to, abychom epilepsii kultivovali a pěstovali. Velcí lidé se přirozeně nikdy nespokojí s měřítkem lidí malých a komu je určeno poslání, aby pohnul základy světa, ten sotva ujde osudu, aby byl nazván revolucionářem. Záliby jednotlivých dob nám vždy dodávají nové potupné výrazy. Kaifašovým koníčkem byl judaismus, a proto mu ferizeové říkali, že se Kristus "rouhá". Pilát byl věrným Římanem: u něho obžalovali Krista za "pobuřování". Když se stal papež všemocným, bylo žádoucí kárat nepřítele z "kacířství". Protože dnes spějeme k oligarchii medicíny, pokoušíme se dokázat, že naší nepřátelé jsou "šílení" a v puritánských zemích napadnout jejich morálku. Proto bychom se měli vyvarovat veškeré rétoriky a pokusit se zcela bez předsudků zkoumat jevy, které zažili tito velcí vůdci lidstva.

Nepřipadá nám těžké předpokládat, že oni sami jasně nerozuměli tomu co zažili. Jediný kdo svůj systém důkladně vysvětlil byl Fratišek Bardon, a ten je také jediný kdo není dogmatický. Můžeme také předpokládat, že ostatní nepokládali za vhodné vyjadřovat se před svými přívrženci příliš jasně. Svatý Pavel tak zřejmě jednal.

Avšak pokračujme ve svém vlastním postupu! Rozhodneme-li se stát pány naší mysli, pak brzy zjistíme, které podmínky jsou pro ní příznivé. Není třeba se důkladně přesvědčovat o tom, že všechny vnější vlivy budou pravděpodobně nepříznivé. Nové obličeje a nové obrazy nás budou rušit. Dokonce i nové životní zvyky, které si osvojíme právě proto, abychom ovládli mysl, ji zpočátku budou mít sklon znepokojovat. A přece musíme odložit zvyk jíst příliš mnoho a začít se řídit přirozeným pravidlem jíst tehdy, když máme hlad, a poslouchat vnitřní hlas, který nám řekne, máme-li dost. 

Stejné pravidlo platí také pro náš spánek. Rozhodli jsme se ovládnout svou mysl, a tak musíme čas pro naší meditaci upřednostnit před dobou vyhrazenou jiným věcem. 

Musíme si pevně stanovit čas ke cvičením a své volno udělat pohyblivým. Abychom zjistili svůj pokrok -neboť shledáme, že meditace nemůže být měřena pocity (stejně jako žádné psychologické záležitosti) - budeme potřebovat magický deník, tužku a hodinky. Budeme se snažit počítat, jak často se mysl během prvních 15ti minut odchýlí od ideje, na kterou jsme se rozhodli koncentrovat. Toto cvičíme denně, zkušenost nám přitom ukáže, které podmínky jsou příznivé a které ne. Ještě dříve než budeme dlouze sledovat myšlenky, můžeme skoro s jistotou předpokládat že se staneme netrpělivými a že zjistíme, že budeme muset cvičit ještě mnoho jiného, aby nás to v naší práci podporovalo.  Stále budou vznikat nové problémy, které budeme muset řešit. Jistě zjistíme, že nedokážeme tiše sedět, že žádná poloha není tak dlouze pohodlná ačkoliv jsme to předtím v životě nepozorovali. Budou nás znepokojovat vzpomínky na události uplynulého dne: svůj den budeme muset zařídit tak, aby byl zcela bez událostí. Mysl nám z paměti vyvolá naše naděje a obavy, lásku a nenávist, naší ctižádost, závist a mnoho jiných citových hnutí. Toto vše musí být odstraněno. Nesmíme mít naprosto žádný jiný životní zájem než utišení naší mysli. To je účel obyčejného mnišského slibu chudoby, čistoty a poslušnosti. Nemá-li člověk majetek, nemá starosti, nemá nic, co by jej znepokojovalo: ve stavu čistoty se člověk nestará o nikoho jiného, kdo by mohl odvádět jeho pozornost. Slíbí-li si člověk poslušnost, pak už jej nemusí otázka, co má dělat,  vůbec znepokojovat: prostě poslouchá. 

Je ještě mnoho jiných překážek, které člověk objeví, jakmile pokročí dále. A všemi těmito věcmi se bude muset zabývat. Při počátečních snahách nám bude připadat těžké přemáhat spánek, když se vzdálíme daleko od předmětu naší meditace, aniž bychom zpozorovali, že tím naše meditace byla přerušena: avšak později, když ucítíme, že "to jde docela dobře", uleknuti shledáme, že jsme dokonale zapomněli na sebe i na své okolí. Řekneme si "Proboha, já jsem asi spal", nebo "O čem jsem to vlastně meditoval?" , nebo dokonce: "Co jsem dělal?", Kde jsem? , Kdo jsem? : ano nás pomate pouze bezeslovný výraz, úžas. To nás snad zneklidní a tento neklid se nezmenší ani tehdy, když přijdeme k plnému vědomí a uvážíme, že jsme skutečně zapomněli, kdo jsme byli a co jsme dělali. To je pouze jeden z mnoha zážitků, jež můžeme mít: za to je to jeden z nejtypičtějších. Až pokročíš tak daleko, vyplní meditační hodiny největší část dne a pravděpodobně budeš mít trvalý pocit, že se už má něco stát. Snad tě bude lekat myšlenka, že bys mohl ztratit rozum, ale v tomto se naučíš rozpoznávat skutečné symptomy duševní únavy. Musíš se jim pečlivě vyhnout a přesně je odlišovat od lenivosti. 

V některých chvílích ti bude připadat, jako by tvá vůle bojovala s myslí: jindy budeš mít pocit, jako by byly ve vzájemném souladu. Existuje však ještě třetí stav, jejž musíš správně odlišit od předchozího. Je jistým znamením blízkého úspěchu. Objevuje se, když mysl jako by samozřejmě spěchá za zvoleným objektem, ale ne poslušně podle vůle majitele mysli, ale jako by nebyla ničím vedena nebo jako by byla vedena něčím neosobním: jako by člověk padal pro svou vlastní tíži a nebyl srážen k zemi. 

Skoro vždy, když si to člověk uvědomí, tento stav pomine a únavný boj mezi vůlí a myslí vzplane znovu, podobně jako mezi krotitelem koní a divokým vzpínajícím se koněm. Jestli žák analyzuje povahu této práce ovládnutí mysli, tu bez námahy pozná, že jsou v sázce dvě věci: vidoucí člověk a viděný objekt: vědoucí člověk a objekt, o němž člověk ví. Dojde k tomu, že se na ně bude dívat jako na nutné podmínky všeho vědomí. Máme příliš ve zvyku dívat se na věci jako na fakta, o nichž nejsme oprávněni říci ani pouhou domněnku. Předpokládáme např, že věci o nichž  nevíme, jsou mrtvé a nepůsobivé: a přece není nic ješitnějšího, než že  dobře fungující tělesné orgány pracují tiše. Nejlepší spánek je spánek bezesný. Dokonce i při hrách, v nichž záleží jen na obratnosti, když se nám něco dokonale dobře podařilo nás napadne: nevím jak jsem to udělal, a stejné pohyby nedovedeme vědomě znovu zopakovat. Jakmile začneme o nějakém pohybu přemýšlet, znervózníme a jsme ztraceni. A skutečně jsou tři hlavní druhy pohybu, tedy "ran". Špatná rána, jejíž příčinu správně hledáme v rozptýlené pozornosti, dobrá rána, kterou správně odvozujeme z napjaté pozornosti: a dokonalá rána, kterou nechápeme, ale která je ve skutečnosti způsobená tím, že zvyk pozorného napětí se stal nezávisle ne vůli schopným volně působit sám od sebe. Je to tentýž jev, o němž jsem se zmínil jako o jistém znamení blízkého úspěchu. 

Konečně se stane něco a podstata tohoto jevu může tvořit objekt dalšího, později následujícího bádání. Pro tento okamžik stačí říci, že toto vědomé dogma a ne-ega, vidoucího a viděného, vědoucího a věděného pohasne. Obyčejně vzniká dojem intenzivního světla, intenzivního tonu a pocit tak závratné rozkoše, že prostředky řeči nestačí, abych se to pokusil popsat.

Pro mysl je to dokonalý knock-out. Je tak živý a strašný, že ti kteří ho zažijí, jsou ve velkém nebezpečí, že ztratí veškerý smysl pro úměrnost. Vedle světla tohoto zážitku jsou všechny ostatní životní události jako temnota. Zde je příčina, proč se jej lidem nepodařilo žádným způsobem analyzovat nebo zhodnotit. Dosti přesně odpovídá faktům, když tito lidé říkají, že ve srovnání s tímto zážitkem je celý lidský život bezcenný: ale jdou dále a zbloudí. Usuzují takto: Protože je to to , co přesahuje pozemské věci, musí to být něco "nebeského". Jedním ze sklonů jejich mysli byla naděje na nebe, jak jim ho popsali jejich rodiče nebo učitelé nebo jak si je sami vymalovali, a aniž by pro to měli nejmenší důvod, začnou tvrdit: "Tohle je ono". 

Tvrdíme, že existuje tajný zdroj energie, jež vysvětluje a živí objev génia. Nevěříme v nadpřirozené vysvětlení, ale trváme na tom, že tento pramen může být dosažen následováním určitých pravidel, přičemž stupeň úspěchu závisí na schopnostech hledajícího, a nikoliv na milosti nějaké božské bytosti. Tvrdíme, že kritický jev, jenž zaručuje úspěch, je událostí v mozku, než je v podstatě charakterizována sjednocením subjektu a objektu. Předsevzali jsme si pohovořit o tomto jevu, analyzovat jeho povahu, přesně určit fyzické, duševní a mravní podmínky, jež jsou příznivé, stanovit příčinu a tím jej vytvořit v nás samých, abychom mohli studovat jeho účinky.