Žárlivost

Motto: Žárlivostí omezujeme pravou lásku a svobodu na jeden předmět, osobu apod., ze sobeckých důvodů

Žárlivost vzniká všude tam, kde její příčina zakořenila příliš hluboko do mysli a citu člověka, který má někoho nebo něco přemrštěně rád, jako například ženu, dítě, přítele, přítelkyni, ale je zde jiná osoba, která jeho drahé, milované či zbožňované osoby, věci má také ráda jako on, a věnuje jim tudíž podobnou pozornost a projevy úcty a lásky jako on.

Žárlivostí jsou postiženy nejvíce ženy jako manželky nebo milenky, které se navzájem bedlivě pozorují a střeží svůj ideál tím více, čím více se jim tento jejich ideál líbí, věnuje jim pozornost, lichotí jim a podobně. V takových případech někdy nadmíru živená žárlivost vybočuje z mezí slušnosti a vybuchuje v nenávist v citu i ve slově, v činu vůči svému soupeři, sokovi, zahrnujíc jej nadávkami, urážkami, jedovatými slovy, a nepomůže-li to, používá v bezmocné rozčilenosti i násilí a tímto způsobem vysává ze své oběti všechnu uvolněnou proudící životní sílu, kterou pak plnými doušky hltá, stravuje ji, posiluje se a následkem toho mohutně vzkvétá. Zatím však svou oběť upoutává co nejčastěji na vybraný předmět žárlivosti, aby upoutala veškerou pozornost na sebe tj. na vlastní příčinu zvrácené žárlivosti a její oběť, vybíjí si s politováním svou žárlivost - nenávist, s níž se žárlivost spojuje, na docela nevinné oběti. To je pravá zaslepenost žárlivého člověka, který nechce ze sobeckých důvodů vůbec připustit, aby jeho ideál také někdo jiný ctil, vážil si a miloval, popřípadě aby se rozumně a upřímně rozhodl neulpívat jednostranně takovým způsobem na svém vyvoleném objektu. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, praví vhodné a moudré přísloví a absolutně spravedlivý osud mu dá jistě dosyta všeho, co je třeba k životu, i když se mu to zdá někdy nepříjemné, nepříznivé, odporné, ale podle pravdy je to pro něho velmi užitečné a poučné pro budoucí život. 

Člověk zpravidla žárlí na to, co se mu zdá velmi krásné, příjemné, vznešené, ale ve skutečnosti je to jen zevní pozlátko, pod nímž se skrývá něco docela jiného. Za pozlátko platí člověk zpravidla velmi draze svým velkým úsilím, vyčerpávajícím jeho životní a materiální síly a prostředky - když nakonec zjistí svůj omyl, lituje toho. Tato chyba mu však přináší velký užitek, jestliže ji použije ve svůj pravý prospěch v budoucnosti a tuto draze zaplacenou zkušenost pak dovede správně použít, uplatnit v dalším životě. 

Žárlivost léčíme naprostou lhostejností k bytosti, k níž nás připoutává, a dáváme této bytosti v naší představě naprostou svobodu jednání při jejím rozhodování o náklonosti či lhostejnosti vůči nám či komukoliv jinému, neboť je to její absolutně svobodná vůle, jak si přeje se zachovat vůči svým bližním, a my z žádném případě nesmíme omezovat její přání, jednání, činy, myšlení, cítění a řeči vůči komukoliv. Proto se nesmíme nikomu násilně vtírat ničím, co nemá rád, co si nepřeje a podobně. 

Čím více kdo žárlí, například žena na muže nebo muž na ženu, tím více pak dráždí jeho či její domýšlivost a povýšenost a tím více podporuje v ženě či v muži snahu zvyšovat ještě větší pozornost a důležitost vůči sobě a současně v muži, v ženě velmi mocně podporuje žárlivost. Neboť žárlivost v nevědomém stavu působí objektu velkou radost na tím, že jej někdo má rád, že na něj žárlí. Za tuto pozornost splácí svému obdivovateli - žárlivci - obyčejně nevěrností a výsměchem, neboť žárlivého člověka nemůže mít nikdy tak rád jako toho, kdo se mu podle povahy zdá nedobytným a kterého by si tak rád vydobyl, přivábil k sobě, připoutal. 

Tak některá zvířata jsou žárlivá na své družky, druhy a my vidíme v přírodě nejeden případ žárlivosti, který se odehrává a zrcadlí v souboji: souboji soupeřů, například u dvou kohoutů, dvou býků a podobně, kteří žárlí na své družky, na než si jedině sami osvojují samčí právo, a proto druhého samce nesnášejí. Také věrný pes žárlí na svého pána a ukazuje mu to svou příchylností v případě, že někdo jeho pána zahrnuje lichotkami atd. Je to pudová žárlivost, která se projevuje i u zvířat. 

Lidé ve své nevědomosti žárlí i na svého Stvořitele - Prozřetelnost, jestliže si představují, že někdo je nadán jeho milodary, nebo že má všude štěstí, úspěch, že je bohatý atd., zkrátka že jej Bůh má velice rád, a proto je těmito milodary obdarovává. To je ovšem velký omyl, neboť Bůh stvořil všechny lidské bytosti k svému obrazu a ve všech se zrcadlí, a proto není ani myslitelné, že by měl někoho raději nežli druhého. 

Svůj osud si tvoříme sami svým způsobem života, tvoříme si velké množství příčin, které se nám později projevují jako následky, a proto se podle toho utváří i náš přítomný a budoucí život, a to podle svých osobních názorů, dobrých či špatných. Avšak v naprosté pravdě prožíváme vždy jen to nejlepší a nejzdravější, i když se nám to z našeho osobního hlediska jednostrannosti zdá jako trest a utrpení. Proč například někdo nežárlí na to, co u druhého pokládá za ošklivé, špatné, odporné, nebezpečné a podobně? Protože si všemohoucí čistá negativní (pasivní) vlastnost žárlivost vyhledává jen ty prostředky, které potřebuje k naladění člověka ke svému působení tak, aby se mohla ze získaného stavu co nejvíce nasytit a posílit se. Ovšem kde není příčiny, není ani žárlivosti, a tohoto stavu můžeme docílit jen v naprosto vyrovnaném stavu, v živlové rovnováze.