Magie

Na naší planetě je magii nutno považovat za nejvyšší vědu vůbec, protože učí poznání jek metafyzických, tak i metapsychických zákonů ve všech úrovních. Již od pravěku má tato vysoká věda název magie, byla však až dosud přístupná jen zvláštním kruhům, sestávajících převážně z veleknězů a nejvyšších mocnářů. Nejvyššími zasvěcenci byli však vždy jen jednotlivci, nesoucí jméno Mágos. Tito znali dobře pravé nauky, které přísně střežili. Rovněž tak jim byla dobře známá syntéza nejen vlastní církve, ale veškerých náboženství. Ovšem věřícím a davu přibližovali každé náboženství pouze v symbolech. Teprve po uplynutí mnoha století pronikly nepatrné úryvky této vědy, pochopitelně velmi zastřeně, též do veřejnosti. Jelikož ale převážná většina lidí nebyla zákonitě magicky školena, mohla tyto úlomky pochopit jen z individuálního hlediska, tedy nedostatečně a jednostranně, a takové je samozřejmě také pochopila. Z toho důvodu zůstala magická věda do dnešního dne bez jakékoliv nadsázky tajnou vědou.

Pochopení skutečných magických zákonů závisí na magické zralosti každého jednotlivce. K dosažení této nezbytné zralosti je potřeba projít průpravným školením. Čtenář jistě uzná můj oprávněný pokyn a sice, že musí dokonale ovládat alespoň osm stupňů první učební soustavy "Brána k opravdovému zasvěcení", chce-li i ve vyšší magii dosáhnout dalších a rovněž uspokojivých výsledků.

Zázraky jako takové neexistují a o věcech nadsmyslných se též nedá hovořit. Tyto pojmy vznikly u lidí, kterým věci a děje jsou nesrozumitelné, protože je nemohou pochopit. Magie je věda, která učí praktickému využití všech sil, počínaje od nejnižších zákonů přírody až k nejvyšším zákonům ducha. Kde se hodlá zabývat magií, musí především umět rozpoznávat působení nejnižších zákonů přírody, aby pochopil zákony následující a konečně i ty nejvyšší.

Čtenář si může pro snazší přehled rozdělit magickou vědu eventuálně na tři skupiny a zařadí:

  • Do nižší magie přírodní zákony, jejich činnost, působení a ovládání
  • Do střední magie vládu a působení a také ovládání univerzálních zákonů v člověku, v tak zvaném mikrokosmu, tedy v malém světě, a konečně
  • Do vysoké magie, která zahrnuje působení a vládu v makrokosmu, tedy v celém univerzu.

Již ve svém prvním díle "Brána k opravdovému zasvěcení" jsem se několikrát zmínil o tom, že síly a zákony nižší i střední, a právě tak vysoké magie spolu analogicky souvisí. Tyto síly, jejich účinnost a počínání jsem ve zmíněném díle také obšírně popsal.

Magickou vědu je možno porovnat se školou, která řadí nižší magii do elementárních tříd, střední magii, tj. magii člověka, do střední školy a magii makrokosmu, tedy vysokou magii, do vysoké školy. Podle Hermesovy desky platí v magii známý univerzální axióm, totiž: že to, co je nahoře, je také to, co je dole a naopak. Na základě toho vlastně není třeba dělit magii na nízkou, střední a vysokou, takže existuje jen jedna jediná magie a stupeň mágovy zralosti je měřítkem pro jeho magickou vyspělost, respektive propracovanost.

Univerzální zákony zůstanou vždy tytéž, ať by jich bylo užito v dobrém nebo ve zlém úmyslu. Upotřebí-li mág zákonných sil k dobrým účelům, může svou práci nazvat "bílou magií". Sleduje-li však nepěkné cíle, nechť má své počínaní za "černou magii". Rozumnému čtenáři je nyní úplně jasné, že není ani bílá ani černá magie. Tento rozdílný pojem zavedly mystické a církevní sekty tehdy, když nazvaly toho, kdo jim nebyl po chuti, černým mágem. Abych zdůraznil svá porovnání, uvádím, že by bylo právě tak nelogické, chtít z univerzálního hlediska označit například noc za špatnou a den za dobrý. Jedno bez druhého nemůže existovat a oba tyto póly musely vzniknout při tvoření velkého a malého světa proto, aby se od sebe lišily.

Bůh jako univerzální tvořitel nestvořil nic nečistého a špatného. Tím ovšem není řečeno, aby člověk konal dobro i zlo. Protiklad je jen proto, aby ho člověk ovládl a by se naučil rozlišování dobrého od zlého. Opravdový mág proto nebude nikdy podceňovat ono negativní, nebude je ale také míjet. Negativnímu vyhradí vždy místo, které mu náleží a vše negativní mu musí sloužit právě tak, jako vše pozitivní. V negativních silách nevidí mág nikdy zlé síly. Na dobro i zlo nebude nikdy hledět pouze z církevního, nýbrž vždy z univerzálního hlediska.

Obvykle je magie zaměňována s kouzelnictvím. Několika slovy zde vysvětlím rozdíl mezi magií a kouzelnictvím. Opravdový mág dbá vždy univerzálních zákonů, zná jejich příčinu a účinek a pracuje s těmito silami vědomě. Kouzelník naproti tomu sil jen využívá, aniž by znal jejich pravou příčinu. Kouzelník sice ví, že se to či ono odehraje, uvede-li tu nebo onu sílu do pohybu, ale o dalších souvislostech si nemůže učinit správnou představu, protože mu chybí znalost univerzálních zákonů. Eventuálně zná částečně některý z těchto zákonů, ale o jejich působení, jsoucnosti a vládě si nemůže učinit analogickou souvislost, protože nemá potřebnou zralost.

Opravdový mág, jenž nehodlá klesnou na úroveň kouzelníka, neučiní nic, s čím by nebyl předem dokonale obeznámen. I kouzelník může v dobrém nebo ve zlém smyslu použít toho nebo onoho z tajené vědy, při čemž mu nebude záležet na tom, zdali jde o pozitivní nebo o negativní síly, se kterými pracuje. Rozhodně ale není oprávněn k tomu vydávat se tím již za mága.

Šarlatán je osoba, která jiným lidem pouze něco předstírá, a proto nemůže být považována za mága ani kouzelníka. Lid má takového člověka prostě za podvodníka. Šarlatáni se rádi honosí vysokými magickými znalostmi, které nemají, a s oblibou se halí do mystického tajnůstkářství, s nímž zakrývají svou neznalost. Právě tato kategorie lidí má na svědomí, že byla pravá magická věda tak znetvořena a zneuctěna.

Skutečný mág se nevyznačuje tajnůstkářstvím, ani vnějším leskem. Naopak, je skromný a vždy ochoten přispět lidstvu na pomoc a učinit zralým lidem vědu srozumitelnou. Nezralému člověku mág samozřejmě nesvěří mystéria, aby nezneuctil svatou vědu magie. Svým vnějším chováním mág nikdy nepoukáže na pravou vědu. Od průměrného člověka se skoro vůbec neliší, neboť se přizpůsobí každému a každé situaci. Jeho magická autorita je vnitřní, která nepotřebuje vnější lesk.

Zmíním se zde ještě o jednom druhu magie, který je mylně zaměňován s pravou magií, se kterou ale rozhodně nemá nic společného. Jde o takzvanou eskamotáž. Eskamotér napodobuje svou zručností a oklamáním divákových smyslů některé fenomény, které pravý mág umí vyvolat na základě univerzálních zákonů. Protože i eskamotéři nazývají své umělecké kousky magií, je tím znovu dokázáno, jak hluboce klesl pojem této vědy. V tomto díle se nehodlám blíže zabývat kouzelnickým umem a jevištními triky. Je však jisté, že se eskamotér nemůže vydávat za mága, ani za kouzelníka a to ani tehdy, dá-li si na základě své zručnosti sebelákavější jména.

V této knize popisuji syntézu dosud neobjasněného odvětví magie evokační, která je ze všech druhů magie nejtíže pochopitelná. Od šedého dávnověku až k novověku byly vydány stovky knih, obsahující návody k evokování bytostí, k uzavírání paktů apod. Avšak ani z jedné knihy nezískal čtenář opravdové vědění, tím méně praktických úspěchů pomocí doporučovaných lekcí. Díky vlohám a zralosti jednotlivců došlo sice tu a tam přece k částečným úspěchům. Opravdový mág, zabývající se vážně problémem evokační magie, se nemusí obávat neúspěchů. Dospěje k přesvědčení, že syntézou této magie dosáhne bezpečně úspěšné evokace.

O ostatních kategoriích magie, jako je například mumiální magie, sympatická magie, zaklínání, léčení sympatetickými prostředky, se v tomto díle nerozhovořím, protože na jejich syntézu přijde mág sám, hodlá-li jich příležitostně použít.

Návody uvedené v běžných knihách, si může zasvěcený mág na základě univerzálních zákonů přepracovat pro eventuální vlastní praxi již sám.

Děkuji Mistře...